Pomíjivá krása nedostupného

Často přikládáme zvláštní význam úplně nedůležitým věcem a naopak opomíjíme ty, kterých bychom si měli vážit víc. Stejně tak bereme jako samozřejmost lidi, kteří stojí při nás a zoufale se snažíme zaujmout ty, kteří si naši pozornost vlastně ani nezaslouží nebo o ni nestojí.

Spoustu času věnujeme lidem, které ve skutečnosti neznáme. Vkládáme do nich své naděje, dáváme jim do rukou své sny. Prahneme po jejich společnosti, uznání, přízni... Zaslepeni vlastní potřebou lásky v jakékoli podobě přehlížíme jeden prostý fakt - jejich ruce nejsou připravené nebo ochotné všechno tohle nést. Možná si jen vybírají ty části, které se jim hodí; možná jsou jen příliš slabé na to, aby to všechno unesly. Jejich slova si vykládáme podle našich potřeb, hledáme za nimi skryté významy a i sebemenší drobnost analyzujeme do nejmenšího detailu. A to všechno jen proto, abychom se mohli chytat falešné naděje. Neprahneme po lidech, prahneme po našich představách o nich a ignorujeme skutečnost, že oni do té představy tak úplně nezapadají (a mnohdy ani zapadat nechtějí). 

Nevidíme to, co je na první pohled zřejmé. Jsme až příliš zaslepeni vlastním snem o tom, jak by to celé mohlo a mělo být. Chceme si pro sebe urvat kousek "toho štěstíčka", protože proč bychom ho nemohli mít my, když ho má i soused Josef, kterému čouhá sláma z bot. Žijeme v naivních představách a iluzích o tom, jací jsou lidé kolem nás a jací jsme my sami. 

Pronásledujeme nedosažitelné a přehlížíme to, co je na dosah ruky. A svou chybu si často uvědomíme, až když už je pozdě. Až když ztratíme to, o čem jsme byli přesvědčeni, že vydrží na věky. 

Zdá se vám tenhle text na mě samotnou až příliš sladkobolný? Máte pravdu. Ale při jeho psaní jsem si uvědomila, že tohle děláme všichni. Že to nedostupné mě, stejně jako vás, bude vždycky pokoušet, že po tom budu vždycky toužit. Že vždycky budu chtít víc. A není to špatně. Jen kvůli tomu nesmím přehlížet to, co už mám a nepřestávat si toho vážit. Protože nikdy nevím, jak dlouho to ještě budu mít. A že nikdy není špatná chvíle na to, abyste těm svým "stálicím" poděkovali, dali jim pusu a řekli jim, že je máte rádi. Protože tyhle stálice tu pro vás byly vždycky, když jste je potřebovali. Držely vás za ruku, líbaly do vlasů, volaly vám taxíka, když jste to v klubu až příliš roztočili, přinesly vám nákup, když jste byli nemocní... 

Krása nedostupného je pomíjivá. Může se stát, že když to polapíte, zjistíte, že to není takové, jaké jste si představovali. A začnete chytat něco jiného. Tak možná pro tentokrát udělejte něco výjimečného a chytněte za ruku toho, kdo tady pro vás byl vždycky.