Den #8 - A story about my favourite fictional character. / Příběh o mé oblíbené fiktivní postavě - no tak tedy jak je libo. Moje volba asi nikoho nepřekvapí..
Tajemná krabice
Vévodkyně vstala od stolu a šla vynadat kuchařce. Polévka je zase samý pepř, nedá se to jíst. Ta ženská je naprosto šílená, myslela si, když otevírala dveře do kuchyně. Jakmile tam vstoupila, chtělo se jí kýchat. Kuchařka stála u pracovního stolu a lžící nabírala pepř, který sypala do omáčky.
"Co to tady zase vyvádíš? Nač tolik pepře?" rozčilovala se Vévodkyně a přemáhala kýchání.
"Pepře není nikdy dost!" odsekla kuchařka a přidala ještě jednu lžíci. Vévodkyně chtěla něco říct, ale pak jen mávla rukou a radši rychle z kuchyně zmizela. Ta ženská mě přivede do hrobu, nadávala v duchu. Aby přišla na jiné myšlenky, poručila sluhům připravit kočár. Vyjížďka na čerstvém vzduchu jí určitě prospěje. Hlavně co nejdál od kuchyně.
Kočár s Vévodkyní vyjel ze dvora a zamířil si to k útesům, kde rostly plané růže. Byl to div, že je Srdcová Královna nenechala ještě vysekat, protože jejich barva nebyla jejímu oku libá. Vévodkyni ale jejich jemně růžová barva navozovala příjemnou náladu a často se do těch míst odebírala, když si chtěla provětrat hlavu od přemíry pepře. Toho dne tam ale nakonec ani nedorazila, protože kočár z ničeho nic zastavil uprostřed cesty. Vévodkyně, rozladěná tou nečekanou zastávkou, vykoukla z okýnka a zařvala na kočího: "Proč stojíme? Co se děje?"
"Překážka na cestě, madam. Hned ji odstraním," řekl kočí a seskočil z kozlíku. Vévodkyně byla poměrně zvědavá ženská, na zajímavosti měla nos. Usoudila, že by byla škoda, kdyby přišla o nějakou pikantnost, kterou by mohla dávat k dobru na návštěvě u Srdcové Královny. Vypotácela se tedy z kočáru a došla až před něj, kde nachytala kočího, jak se bezradně sklání nad papírovou krabicí.
"Co to tady máš?" zeptala se a mírně ho odstrčila, aby sama na předmět lépe viděla. Krabice byla zavřená, ale visela na ní cedulka s nápisem Vezmi si mě. Vévodkyně, znalá poměrů s lahvičkami a dortíky s podobnými nápisy, obezřetně otevřela krabici. Na dně leželo něco malého a chlupatého, schouleného do klubíčka. Vévodkyně rukou čapla to malé stvoření a vytáhla ho na světlo, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Byla to kočka, tedy vlastně ještě kotě. Ale ne obyčejné kotě. Na tváři kotěte seděl úsměv od ucha k uchu. Vévodkyně nikdy takovou kočku neviděla. Ale jak už bylo výše řečeno, měla ráda pikantnosti a tohle byla jedna z nich. Bylo jí jasné, že okamžitě stoupne v očích místní smetánky, když bude mít něco, co nikdo jiný nemá. Vrazila kotě zpátky do krabice a s tou nastoupila do kočáru. Kočímu přikázala zamířit k místnímu felčarovi, který se na kotě podívá. Libovala si, jaké měla dneska štěstí.
Když k němu dorazili, felčar dlouho kotě zkoumal. Veterina sice nebyla jeho hlavní obor, byl ale široko daleko známý tím, že je to jeho koníček. Kočička se na něj pořád šklebila a její výraz se prakticky nezměnil. Felčara to nevyvedlo z míry. Co ho naopak z míry vyvedlo dost, byl fakt, že chvílemi kočka mizela a zůstával jen ten její škleb. Začal se přehrabovat ve svých knihách, zatímco netrpělivá Vévodkyně čekala na chodbě. Byla jak na trní, protože už se nemohla dočkat, až o svém nálezu řekne přítelkyním. Když ji nakonec felčar zavolal k sobě, oznámil jí, že zjistil, co je kočka zač. Podal jí papírek, na kterém stálo:
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: kočkovití (Felidae)
Podčeleď: malé kočky (Felinae)
Rod: kočka (Felis)
Druh: kočka šklíbovitá (Felis Ridenti)
Vévodkyně chvíli na papírek zírala, zatímco jí felčar vysvětloval, jaké obrovské štěstí má, že našla kotě tak vzácného původu. Předal jí drobka do ruky, udělal pukrle a vyprovodil Vévodkyni ze dveří. Vévodkyně držíc v jedné ruce kotě a v druhé cedulku od felčara nasedla do kočáru a vydala se k domovu. Kotě spokojeně vrnělo na jejím klíně a pozorovalo ji s neměnným šklebem. Vévodkyně přemýšlela, co s kotětem bude vlastně dělat. Chlubit se s ním, to nebude problém. Ale co jiného? Zřejmě by měla dát kotěti nějaké jméno. Mezitím dorazila domů. Dala sluhům potřebné instrukce, aby zajistili kotěti pelíšek a jídlo. Hlavně ale něco bez pepře, jak nezapomněla zdůraznit. Kotě na ni zíralo a pořád se tak roztomile šklebilo. Vévodkyně spráskla dlaně a začala se smát. Pak se podívala do velkých kočičích očí a řekla: "Tak dlouho tady dumám nad tvým jménem a přitom je to jasné. Budeš se jmenovat Šklíba!" A kočička na souhlas zamrkala svýma velkýma očima a pak zmizela. Zůstal po ní jen ten její roztomilý škleb.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat