Jak už víte z prvního dne spisovatelské výzvy, pohádky miluju. Jistě tedy chápete, že téma pro den #6 - Rewrite a fairytale of my choice. / Přepis pohádky dle vlastního výběru jsem na seznam dala bez váhání. No, možná jsem mohla trochu zaváhat. Ono převyprávět pohádku asi není nic těžkého. Převyprávět pohádku tak, aby zaujala čtenáře, to už je úplně jiná věc.
Once upon a time.. ale houby. Prostě hezky česky - bylo nebylo. Ale co vlastně nebylo? Na to se zřejmě, můj milý čtenáři, neptej. Ber to prostě jako fakt, že možná bylo a možná nebylo. On to stejně nikdy nikdo nevěděl přesně. Takže tedy když už jsme si ujasnili, jak to bylo/nebylo, dovol mi pokračovat.
V království, kde sýkorky vyzobávaly krmítko tak, že ho sežraly i se stojánkem, žil jeden král. Protože kdyby tam žili dva, asi by se vzájemně prali o trůn. A ten jeden král měl krásnou ženu, která mu porodila stejně krásnou dceru, na kterou byl opravdu pyšný. Jeho žena ale záhy zemřela a král zůstal na výchovu sám. Během pár měsíců, kdy měl na starosti nejen celé království, ale také celou domácnost, zestárl o 30 let. Protože taková domácnost a dcera k tomu, to je pořádné sousto i pro chlápka, co v mládí pobíjel draky. Děvčátku se říkalo Sněhulka, a nemělo to nic společného s tím, že neuměla vyslovit "r". Sněhulka si nejradši hrála u krmítka a stavěla sněhuláky ve tvaru obřích koček, aby plašila sýkorky. Dokud byla Sněhulka ještě malá, tak si král uměl celkem obstojně poradit. Jakmile ale přišla do puberty, král uznal, že už je na svou dceru krátký a rozhodl se znovu oženit, aby jeho nová žena dala Sněhulku do latě. Protože sám byl dobrák od kosti, usoudil, že nejlepší ženou by mu mohla být pořádně vostrá ženská a tak si vzal za ženu kovářovu dceru, která pro pohlavek nechodila daleko a mluvu měla vskutku vybranou.
Král se radoval, jak jeho nová žena konečně nastolí Sněhulce řád, který on sám zavést nedokázal (protože, jak už bylo řečeno, byl to dobrák od kosti). Mladá královna se nastěhovala do zámku a okamžitě začala Sněhulku zaměstnávat. Nechávala jí odhazovat sníh od hlavní brány, sypat krmení sýkorkám a dbala na to, aby Sněhulka přestala stavět ty kočičí sněhuláky. Sněhulka ji nenáviděla. Vzdorovitě si obarvila vlasy na černo, což její bílé pleti dodalo mrtvolného vzhledu a začala nosit rudou rtěnku, protože se v dívčím časopise dozvěděla, že to je hrozně in. Mladá královna se se Sněhulkou a aktuálními trendy snažila držet krok a podle nejnovějšího vydání Vogue si pořídila sexy goth outfit. Ne, že by to byl její styl, ale snažila se přiblížit Sněhulce a navázat s ní přátelství. Sněhulka ale byla zarputilá (nemohla maceše stále odpustit zákaz těch sněhuláků) a dělala jí jen samé naschvály.
Jednoho dne už pohár macešiny trpělivosti přetekl a to ve chvíli, kdy posel přinesl nový Vogue a Sněhulka ho v návalu vzteku vzala a mrštila jím proti zrcadlu. To se samozřejmě s velkým rachotem sesypalo v tisících kouscích na zem. Mladá královna zuřila, protože zrcadlo bylo jediné, co si z rodného domu přivezla. V rozčilení vlepila Sněhulce facku, až jí zčervenala bílá líc a Sněhulka s pláčem utekla do lesů. Královna za ní poslala hajného, ale byl to starý poloslepý chlápek, takže žádný div, že Sněhulku nenašel.
Sněhulka, ještě stále s otiskem macešiny dlaně na tváři, se loudala lesem a brzy dostala hlad. O lesních plodech neměla ani páru. A i kdyby měla, bylo by jí to k ničemu, protože celý les byl zapadaný sněhem. Rtěnka se jí rozmázla do komického šklebu, řasenka se rozpustila v návalu slz a přesně ve chvíli, kdy Sněhulka propadala nejhlubší depresi, dorazila k miniaturnímu domečku. Otevřela dvířka a nasoukala se dovnitř. Uvnitř dřepěl ošklivý skřet.
"Co tu chceš?!" zařval na ni nerudně, když uviděl její velkou hlavu ve dveřích.
"Jsem Sněhulka a utíkám pfued zlou macechou," řekla ona a doufala v přátelské přivítání.
"Tak utíkej někam jinam!" odsekl skřet, prudce vstal ze židličky a došel až ke dveřím. Zakroutil Sněhulce nosem a vystrčil jí ze dveří, aby je v následující vteřině mohl zabouchnout. Sněhulka propadla v usedavý pláč. Boty měla mokré, v břiše jí kručelo, make-up se rozmazal a domů už netrefila. Pak si ale všimla, že vedle domku je nějaká kůlna a napadlo ji, že by se tam mohla schovat a počkat, až skřet vypadne. Vyrazila dvířka a našla tam koše plné jablek, které si tam skřet uskladnil na zimu. Což je vlastně zřejmě nesrovnalost v příběhu, protože v království byla pořád zima (jinak by Sněhulka nemohla stavět ty kočičí sněhuláky a plašit sýkorky u krmítka). Ale co už, možná si je tam uskladnil před sto lety, kdy v království ještě byla i jiná roční období. Jakmile Sněhulka zmerčila jídlo, hladově se vrhla po tom nejšťavnatějším jablku. Jenomže jak hltala, kus jablka jí uvízl v krku a ona se začala dusit. Dusila se a dusila, až se udusila. Její bezvládné tělo spadlo mezi dveře kůlničky a leželo tam několik dní, protože skřet už prakticky ven nevycházel a nikdo do okolí jeho chajdy nezavítal.
Po pár dnech, kdy bylo Sněhulčino tělo na kost zmrzlé, jel kolem princ se svou družinou šesti panošů. Panoši byli malého vzrůstu, byli to bratři a jako by si z oka vypadli. Princ si ani nepamatoval jejich jména a oslovoval je čísly. Panoši nikdy pořádně nevěděli, na koho princ mluví, ale věrně se ve službě na zavolání střídali, takže princ nikdy nepojal žádné podezření. Princ tedy jel kolem chajdy a ani se neobtěžoval lézt dovnitř, protože jeho pohled upoutalo tělo, které leželo na zápraží kůlny. Poslal Jedničku a Dvojku, aby tělo ohledali a zjistili, co je zač a jestli by bylo k nějakému užitku. Jednička se snažil přetočit Sněhulku na bok, ale byla těžká a tak jí začal kopat do zad, aby s ní trochu hnul. Nedopatřením však vykopl i zaskočené sousto a Sněhulka se rozkašlala. Jistě, jsme v pohádce, takže takové věci se tam dějí a Sněhulka po několika dnech od udušení obživla. Otočila hlavu na prince a v tom by se krve nedořezal. Určitě si totiž vzpomenete na Sněhulčin popis výše. Pokud ne, tak se k němu vraťte a pak přijďte zase sem, abych mohla pokračovat ve vyprávění. Už jste zpátky? Takže Sněhulka s celým rozmazaným make-upem vypadala jako strašidlo. Princ se jí lekl, ale protože to byl celkem frajer, nepráskl do bot, jako zbytek jeho družiny. Vytáhl meč a odvážil se na Sněhulku promluvit.
"Jsi-li zlá čarodějnice, nebojím se tě!" Ale ve skutečnosti se dost bál. Sněhulčin vzhled byl totiž obludný.
"Ale já nejsem čauodějnice," začala se zajíkat pláčem Sněhulka.
"A kdo tedy jsi?" ptal se princ, meč ale stále držel ve střehu.
"Já jsem puincezna Sněhulka, nejkuásnější dívka v tomhle kuálovství," odpověděla sebevědomě Sněhulka, vypotácela se na nohy a postavila se před prince.
No tak jestli ty jsi nejkrásnější dívka v království, tak to nechci vidět tu nejošklivější, pomyslel si princ, ale nahlas neřekl nic. Když už, tak Sněhulka měla alespoň ucházející postavu.
V tu chvíli se z chajdy vypotácel skřet a začal nadávat: "Co mi tady děláte přede dveřma kravál, holoto?!!" Vzal do ruky sukovici a jal se je vyhnat ze svého pozemku. Princ vyskočil na koně, z náhlého popudu pomohl do sedla i Sněhulce a nechali láteřícího skřeta rychle za sebou. Sněhulka se dožadovala toho, aby ji princ dovezl na zámek a ten, protože ztratil celou svou družinu, neměl důvod nesouhlasit. Cestou je stihla sněhová vánice, sněhové vločky je šlehaly do obličeje a viditelnost byla mizerná. Přesto nakonec v pořádku dojeli do zámku a když se princ podíval Sněhulce do tváře, zjistil, že už nevypadá jako obluda. Sníh jí totiž smyl všechen make-up, tváře jí zčervenaly a vypadala jako normální (a celkem hezká) holka. Když to princ uviděl (a uvědomil si, že má ucházející postavu), padl před ní na koleno a požádal ji o ruku. Byl už totiž unavený hledáním nějaké nevěsty, tak jak mu to nařídila jeho paní matka. Sněhulka, která by si prince asi za běžných okolností vzít nechtěla, mu byla vděčná za záchranu života a tak řekla ano. Královi i maceše zaplesalo srdce radostí, že se té rozmazlené holky zbaví, protože princ si ji hodlal odvézt do svého království. A jak řekl, tak bylo. A pokud ještě stále vydávají Vogue, žijí ti dva spolu šťastně až dodnes a Sněhulka i nadále staví u krmítek kočičí sněhuláky.
"Jsi-li zlá čarodějnice, nebojím se tě!" Ale ve skutečnosti se dost bál. Sněhulčin vzhled byl totiž obludný.
"Ale já nejsem čauodějnice," začala se zajíkat pláčem Sněhulka.
"A kdo tedy jsi?" ptal se princ, meč ale stále držel ve střehu.
"Já jsem puincezna Sněhulka, nejkuásnější dívka v tomhle kuálovství," odpověděla sebevědomě Sněhulka, vypotácela se na nohy a postavila se před prince.
No tak jestli ty jsi nejkrásnější dívka v království, tak to nechci vidět tu nejošklivější, pomyslel si princ, ale nahlas neřekl nic. Když už, tak Sněhulka měla alespoň ucházející postavu.
V tu chvíli se z chajdy vypotácel skřet a začal nadávat: "Co mi tady děláte přede dveřma kravál, holoto?!!" Vzal do ruky sukovici a jal se je vyhnat ze svého pozemku. Princ vyskočil na koně, z náhlého popudu pomohl do sedla i Sněhulce a nechali láteřícího skřeta rychle za sebou. Sněhulka se dožadovala toho, aby ji princ dovezl na zámek a ten, protože ztratil celou svou družinu, neměl důvod nesouhlasit. Cestou je stihla sněhová vánice, sněhové vločky je šlehaly do obličeje a viditelnost byla mizerná. Přesto nakonec v pořádku dojeli do zámku a když se princ podíval Sněhulce do tváře, zjistil, že už nevypadá jako obluda. Sníh jí totiž smyl všechen make-up, tváře jí zčervenaly a vypadala jako normální (a celkem hezká) holka. Když to princ uviděl (a uvědomil si, že má ucházející postavu), padl před ní na koleno a požádal ji o ruku. Byl už totiž unavený hledáním nějaké nevěsty, tak jak mu to nařídila jeho paní matka. Sněhulka, která by si prince asi za běžných okolností vzít nechtěla, mu byla vděčná za záchranu života a tak řekla ano. Královi i maceše zaplesalo srdce radostí, že se té rozmazlené holky zbaví, protože princ si ji hodlal odvézt do svého království. A jak řekl, tak bylo. A pokud ještě stále vydávají Vogue, žijí ti dva spolu šťastně až dodnes a Sněhulka i nadále staví u krmítek kočičí sněhuláky.
Žádné komentáře:
Okomentovat