V rámci 10 day writing challenge někteří z vás vyjádřili přání dozvědět se víc o příběhu Havrana a Sněhové, o kterých jsem psala Den #7. Tak já vám trochu poodhalím závoj fantazie a seznámím vás s tím, jak se Sněhová zrodila.
***
Místo, kde umírají sny
V nejtemnější části lidského srdce, kam nezabloudí sebemenší naděje, se nachází místo, ve kterém stíny jsou tak černé, že i světlo světlušek je tou temnotou pohlceno. Do této temnoty odcházejí umírat sny. Jejich symbolické náhrobky lemují smutnou a klikatou cestu až k prastarému stromu, jehož kořeny prorůstají celým srdcem. Strom jako jediný v celé té temnotě vyzařuje slaboučké světlo. Je jako maják v noční bouři. Zraněné, nesplněné, či zapomenuté sny ulehají pod tímto stromem a usínají svým věčným spánkem, když se naplní jejich čas. Mohutné větve stromu se ke snům sklánějí, jako starostlivé paže statečného ochránce. Jakmile sny vydechnou naposledy, promění se ve stříbrný prach. V té chvíli se v koruně dřímající Vítr pustí do práce, lehce zavrtí chvostíkem a jemným vírem vynese prach do větví. Stříbrný prach se po staletí usazuje v kůře, listech i míze prastarého stromu a jeho kousky se díky mohutným kořenům vracejí zpátky do veselejších míst, kde se stávají součástí nových, právě zrozených snů. Takových, které mají svůj život ještě celý před sebou.
V koruně prastarého stromu jsou ukrytá i další tajemství. A jedním takovým tajemstvím bylo hnízdo vystlané bílým peřím, ve kterém leželo vejce z ledu. Ve slabém světle z kůry stromu bylo vidět, že stříbrné částečky prachu pronikly ledovou skořápkou až dovnitř vejce, ve kterém se z těch mrtvých snů vytvořil nový život. Život, jehož osud byl zatím ve hvězdách.
Ledové vejce, zapadané stříbrným prachem, leželo v hnízdě po celá staletí. Vítr, když zrovna nepodřimoval a proháněl se korunou stromu, kolem něj občas provanul a rozvířil nános stříbrného prachu. Jeho částečky potom ladnými pohyby hledaly nové místo k usednutí. Občas se Vítr schoulil vedle vejce a podřimoval v jeho společnosti. Jeho ševelení pronikalo až pod ledovou skořápku. A jednoho dne se na vejci objevila nepatrná prasklinka. Protože ale strom kromě Větru neměl žádné obyvatele, nebyl tu nikdo, kdo by si toho všiml. Vítr byl rozlítaný a věnoval této drobné vadě na kráse pramalou pozornost. Po několik dalších let se puklina zvětšovala, až se jednoho temného dne ledová skořápka rozpadla na kusy. Vítr zrovna pospával v hnízdě a když vejce puklo, uskočil leknutím stranou. V rychlosti odvanul na okraj hnízda a schovával se za velkým listem. Bázlivě vykukoval zpoza listu na to bledé stvoření, které se vyklubalo z ledového vejce.
Mezi ledovými zbytky skořápky ležela křehká postava s bledou, až téměř průsvitnou kůží. Na pažích se jí bělalo sametově hebké peří. Hlavu jí zdobila koruna tmavých vlasů, jejichž prameny neposlušně utíkaly všemi směry. Postava otevřela oči a lehce zvedla hlavu, aby se rozhlédla kolem. Jindy tak roztěkaný Vítr ani nedutal a jen pozoroval tu krásu před sebou. Když se jí zahleděl do očí, měl pocit, jako by ho unášel ledový proud a trochu za listem zadul. Postava ho spatřila a natáhla k němu svou bělostnou ruku. Vítr chvilku váhal, ale potom se jí omotal kolem ladné sametové paže a přivinul se k ní. Ostatně, zrodila se z vejce, u kterého roky spával. Z jejího těla šel chlad, ale jemu to nevadilo. Sám uměl vanout přímo mrazivě, když chtěl. Ta drobná bytost se zasmála zvonivým smíchem a kolem hlavy se jí začaly snášet sněhové vločky. Vítr lehce zaševelil její jméno. Poznala zvuk jeho větrného hlasu, protože ho poslouchala celé roky, když ještě byla uvězněná v ledovém vejci. Věděla, že Vítr je její přítel. A ten, potěšen skutečností, že není u prastarého stromu sám, jí jemně čechral peří na bělostné paži.
A tak se zrodila Sněhová. Na místě, kde umírají sny.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat