#7 - Close my eyes, pick a word from the dictionary and write something what includes that word. / Se zavřenýma očima vybrat náhodné slovo ve slovníku a napsat cokoli, v čem se to slovo objeví - to je téma pro dnešek. Ok, proč ne. Ale jaký slovník mám vzít? Mám jich doma několik - anglický, výkladový, francouzský, německý, nizozemský... Dneska jsem líná, takže beru první, který mám po ruce. FRANCOUZSKO-ČESKÝ/ČESKO-FRANCOUZSKÝ.
Neigeusse - Sněhová, zasněžená, pokrytá sněhem
***
Studený Vítr foukal Havranovi do zasmušilé tváře, cuchal mu vlasy a všelijak ho pokoušel. Havran měl kolem krku tlustou šálu, ale i tak se přes ni prodíraly větrné ledové prsty. Přitáhl si ji blíž a zabořil bradu do měkké vlny. Návraty neměl rád. Pokaždé se mu vybavily všechny ty vzpomínky a bodlo ho u srdce. Navíc věděl, že zde není vítaný. Neměl ale na výběr. Přidal tedy do kroku, aby byl co nejdřív v teple.
Brodil se sněhem a jeho těžké boty za sebou nechávaly stopy v podobě velkých děr. Pokračoval ještě asi hodinu, procházel lesem po starých dřevorubeckých cestách, aby se před ním najednou rozprostřela otevřená krajina, které dominovala malebná vesnička s kostelem s vysokou věží. Střechy vesnických domků byly pokryté sněhem a z komínů se kouřilo. Havran se chvíli díval na tu idylickou podívanou a pak si odplivl. Potom se znovu dal do kroku. Začínalo se pomalu stmívat a on doufal, že ve vesnici potká co nejméně lidí. Že většina z nich bude už zalezlá doma u kamen. Dům, do kterého měl namířeno, byl až na druhém konci. Procházel vesnicí se skloněnou hlavou, sem tam okem zabrousil do některého z rozsvícených oken. Z domků sálala pohoda a teplo. Vítr se kolem něj točil a nenechal ho ani tady chvíli na pokoji. Pořád mu něco šeptal do ucha, ale Havran jeho ševelení ignoroval. Vítr se ale nezdál být tím jakkoli popuzen. Po cestě k domu potkal jen dva kolemjdoucí. Oba dva, když ho spatřili, na něj vytřeštili oči, přidali do kroku, ale ještě několikrát se za ním otočili. Byl si jistý, že než dojde k rodnému domu, už bude celá vesnice vědět, že je zpátky.
Stanul na zápraží a natáhl ruku ke klice. Na okamžik zaváhal. Pak otevřel dveře a vstoupil do domu. Vítr se mu usadil na rameni a ani nedutal. Ačkoli byl někdy jako osina v zadnici, pochopil, že teď není vhodná chvíle Havrana rozptylovat. Dům byl prázdný, v kamnech se netopilo, na skromném nábytku byla vrstva prachu. Havran za sebou zavřel dveře a nasál vzduch. Dům voněl pořád stejně, jako před lety. Prošel všechny místnosti, aby se ujistil, že je v domě opravdu sám. Shodil z ramene těžký vak, který měl při cestě přehozený přes rameno a prokřupal si unavená záda. Následně vyšel zadními dveřmi do zahrady za domem. Venku už byla tma. Vítr netrpělivě pofukoval z jednoho Havranova ramene na druhé, zatímco Havran kráčel přes rozlehlý sad. U zasněženého náhrobku se zastavil. Vítr se mu prohnal ve vlasech, bylo na něm poznat, že je nervózní a pak se opět usadil na jeho rameni. Havran měl neutrální výraz a nebylo na něm poznat nic. Dřepl si a hřbetem ruky odmetl sníh na náhrobku, čímž odkryl nápis. V tu chvíli za sebou uslyšel kroky. Otočil se tak prudce, až mu Vítr spadl z ramene a při pádu udělal vzdušný vír.
Stála za ním Sněhová v celé své kráse. Její bílá silueta byla obklopena aurou noci. Prameny tmavých vlasů se jí kroutily jako háďata, bílá kůže nenesla žádné známky zimy, ačkoli Sněhová tam stála jen v lehkých šatech. Bílé peří na rukou odráželo svit měsíce a vypadalo ještě sametověji, než si Havran pamatoval. Vítr pofukoval u země a napjatě sledoval, co se bude dít. Sněhová bosýma nohama přicupitala k Havranovi a vtiskla mu ledový polibek. Chlad z polibku se mu zaryl až do morku kostí. Přesto by tenhle moment nevyměnil za nic na světě. Sněhová mu vzápětí pošeptala do ucha: "Už vědí, že jsi tady. Měl by ses připravit." Potom se odtáhla a se zavířením sněhových vloček zmizela.
"Je čas," řekl Havran Větru a ten začal foukat silněji. Společně se vydali zpátky k domu.
Brodil se sněhem a jeho těžké boty za sebou nechávaly stopy v podobě velkých děr. Pokračoval ještě asi hodinu, procházel lesem po starých dřevorubeckých cestách, aby se před ním najednou rozprostřela otevřená krajina, které dominovala malebná vesnička s kostelem s vysokou věží. Střechy vesnických domků byly pokryté sněhem a z komínů se kouřilo. Havran se chvíli díval na tu idylickou podívanou a pak si odplivl. Potom se znovu dal do kroku. Začínalo se pomalu stmívat a on doufal, že ve vesnici potká co nejméně lidí. Že většina z nich bude už zalezlá doma u kamen. Dům, do kterého měl namířeno, byl až na druhém konci. Procházel vesnicí se skloněnou hlavou, sem tam okem zabrousil do některého z rozsvícených oken. Z domků sálala pohoda a teplo. Vítr se kolem něj točil a nenechal ho ani tady chvíli na pokoji. Pořád mu něco šeptal do ucha, ale Havran jeho ševelení ignoroval. Vítr se ale nezdál být tím jakkoli popuzen. Po cestě k domu potkal jen dva kolemjdoucí. Oba dva, když ho spatřili, na něj vytřeštili oči, přidali do kroku, ale ještě několikrát se za ním otočili. Byl si jistý, že než dojde k rodnému domu, už bude celá vesnice vědět, že je zpátky.
Stanul na zápraží a natáhl ruku ke klice. Na okamžik zaváhal. Pak otevřel dveře a vstoupil do domu. Vítr se mu usadil na rameni a ani nedutal. Ačkoli byl někdy jako osina v zadnici, pochopil, že teď není vhodná chvíle Havrana rozptylovat. Dům byl prázdný, v kamnech se netopilo, na skromném nábytku byla vrstva prachu. Havran za sebou zavřel dveře a nasál vzduch. Dům voněl pořád stejně, jako před lety. Prošel všechny místnosti, aby se ujistil, že je v domě opravdu sám. Shodil z ramene těžký vak, který měl při cestě přehozený přes rameno a prokřupal si unavená záda. Následně vyšel zadními dveřmi do zahrady za domem. Venku už byla tma. Vítr netrpělivě pofukoval z jednoho Havranova ramene na druhé, zatímco Havran kráčel přes rozlehlý sad. U zasněženého náhrobku se zastavil. Vítr se mu prohnal ve vlasech, bylo na něm poznat, že je nervózní a pak se opět usadil na jeho rameni. Havran měl neutrální výraz a nebylo na něm poznat nic. Dřepl si a hřbetem ruky odmetl sníh na náhrobku, čímž odkryl nápis. V tu chvíli za sebou uslyšel kroky. Otočil se tak prudce, až mu Vítr spadl z ramene a při pádu udělal vzdušný vír.
Stála za ním Sněhová v celé své kráse. Její bílá silueta byla obklopena aurou noci. Prameny tmavých vlasů se jí kroutily jako háďata, bílá kůže nenesla žádné známky zimy, ačkoli Sněhová tam stála jen v lehkých šatech. Bílé peří na rukou odráželo svit měsíce a vypadalo ještě sametověji, než si Havran pamatoval. Vítr pofukoval u země a napjatě sledoval, co se bude dít. Sněhová bosýma nohama přicupitala k Havranovi a vtiskla mu ledový polibek. Chlad z polibku se mu zaryl až do morku kostí. Přesto by tenhle moment nevyměnil za nic na světě. Sněhová mu vzápětí pošeptala do ucha: "Už vědí, že jsi tady. Měl by ses připravit." Potom se odtáhla a se zavířením sněhových vloček zmizela.
"Je čas," řekl Havran Větru a ten začal foukat silněji. Společně se vydali zpátky k domu.
***
Chtelo by to cely pribeh clovek aby si domyslel proc tam neni hlavni postava vytana....bude pokracovani?
OdpovědětVymazat