10 day writing challenge - Den #5

S tématem #5 - A happy memories. / Šťastné vzpomínky se dostáváme do půlky spisovatelské výzvy. Ještě vás to pořád baví? Mě hrozně, i když je to docela náročné a začínám cítit únavu. Mozkové buňky jedou na plné obrátky, což v jejich případě znamená, že konečně začaly něco dělat. Občas mi kvůli tomu dělají naschvály a vytvářejí nervová spojení úplně jinde, než by měly. Případně nespojují vůbec a v takových případech jen tupě zírám a snažím se pochopit, jakou řečí to kolega v práci vlastně mluví a co po mně chce.



Než se pustíme k dnešnímu tématu, mohli bychom si zopáknout trochu základní teorie. (Pro případné šťouraly - mám státnici z biologie a tudíž to lovím z paměti, proto neuvádím zdroj.)

Neuron, neboli základní stavební jednotka nervové tkáně, se skládá ze dvou částí:

• Tělo, ve kterém je uložené jádro.
• Výběžky, které se dělí podle délky na dendrity (krátké, dostředivé) a neurity/axony (dlouhé, odstředivé).

Zatímco dendritů je na těle neuronu několik, axon je na každém neuronu jen jeden. Axon jednoho neuronu se nepřímo napojuje na dendrit neuronu jiného. Toto spojení se nazývá synapse a zde dochází k předávání informace mezi dvěma neurony, Při vzruchu vznikne akční potenciál, který zapříčiní uvolnění neurotransmiterů. Akční potenciál si můžete představit jako elektrický signál, který spustí chemickou reakci a neurotransmitery prostupující membránu přenesou informaci z axonu na dendrit vedlejšího neuronu. 

Tolik k základům přenosu informace. 

Pro vědomý prožitek nějaké zkušenosti je zapotřebí neuronů více. Celá skupinka se při prožitku aktivuje a vznikne mezi nimi pouto. Pokud si tuhle zkušenost chcete zpětně vybavit, aktivuje se opět ta samá skupinka neuronů. Jako když se sejdete s přáteli v hospodě a vzpomínáte na to, jak jste byli před pár lety všichni společně na horách. Jednotlivé části vzpomínek jsou uloženy na různých místech a v mozku máme takových paměťových center hned několik. Takže stejně jako vaši přátelé se sjeli na pivo z různých částí města, i jednotlivé neurony ve stejné skupině sídlí v různých paměťových centrech.

Jak vidíte, neurony se celkem nadřou a to jen proto, aby vám ve smutných chvílích připomněly, že teď se možná cítíte mizerně, ale zrovna nedávno jste se smáli s kamarády na pivu nějakému vtipu a cítili jste se hrozně fajn. 

Moje neurony jsou potvory. Ale mám je ráda, protože jsou jako já (aby ne, když jsou moje). Jsou nevyzpytatelné. Nějakou dobu o nich prakticky nevím a pak si takhle vykračuju po Vyšehradě a hledím si svého, vítr mi rozcuchá vlasy a ta banda neuronů se rozhodne mi připomenout, že přesně tenhle moment miluju. Vzpomenu si na jízdu na motorce, na útesy ve Skotsku, na to, jak jsem na Zélandu česala hrušky a v korunách stromů šumělo listí. Jak jsem si povídala s kudlankou, která se schovávala na větvi. Vybaví se mi chuť palačinky, kterou jsem jedla v Café Romeo v Lublani. Vzpomenu si, jak jsem se cítila, když jsem na Islandu stála na molu a dívala jsem se, jak se nad vodou povaluje mlha. Jak mi bylo dobře, protože jsem cítila tu volnost. Banda mých neukázněných neuronů mi vykouzlí úsměv na tváři, prostě jen tak. Protože mé neurony mi rozumějí. A chtějí mi tím říct, že jim na mně záleží. A já jim na oplátku sem tam pošlu nějakou tu pěknou chvilku, ze které mi vytvoří šťastnou vzpomínku.