Třiatřicet stříbrných postřehů

Tak už i mě, duchem stále na 19, dohnaly Kristovy roky. Není tomu tak dávno, kdy jsem slavila třicítku a říkala jsem si, jaká jsem stará raketa. Týden na to mi luplo v zádech a byla jsem měsíc prakticky nepohyblivá a to mě utvrdilo v tom, že rozklad fyzické schránky nekompromisně začal. Takže už mi zbývá jen ta mentální část mého já (která ale nikdy nebyla tak úplně normální, takže počátek rozkladu nepůjde s přesností určit).

Jelikož už mám na to teda ten věk, tak si dovolím tady udělat shrnutí mouder, kterých jsem se za svých krásných třiatřicet let naposlouchala a nebo jsem na ně případně přišla i sama. A tématicky se držme tohoto pěkného čísla…

Na skok v Edinburghu

Není tajemstvím, že Skotsko patří mezi moje nejoblíbenější destinace. Jelikož mi letos delší cestovatelská dovolená prostě nevyšla, využila jsem alespoň možnosti na skok se podívat do Edinburghu. Strávila jsem tam v podstatě necelé dva dny a perfektně jsem si to užila i přesto, že už to byla moje třetí návštěva.

Fotografický workshop s Davidem Nogolem

Lidi (a tím pádem portréty) jsem nikdy příliš nefotila. Sem tam jsem cvakla nějakou momentku, která občas vyšla a občas nevyšla, ale nějakou výraznou zálibu jsem v tom nikdy neměla. Jak jsem ale psala v předchozím článku, dostala jsem příležitost fotit s modelkou a zjistila jsem, že je to docela zábava, ale má to spoustu úskalí. Když jsem zhodnotila, že mám značné mezery v technice i v teorii a o praxi nemůže být řeč, rozhodla jsem se svoje vědomosti rozšířit a vyzkoušet si portréty pod vedením profesionálního fotografa.

Jak jsem fotila v ateliéru

Vždycky jsem si říkala, že focení v ateliéru musí být super a chtěla jsem si to už dlouho vyzkoušet. Jako většina takových věcí v mém životě, i tohle mi tak trochu "spadlo do klína". Fotím už docela dlouho, ale rozhodně se nepovažuju za profíka ani si nemyslím, že jsem v tom kdo ví jak dobrá. Vždycky jsem nejvíc tíhla ke krajinářské fotografii, asi proto, že nemám moc ráda lidi :) Ačkoli se mi fotografie lidí líbí, nikdy jsem si na to moc netroufala a radši se věnovala těm svým "statickým" krajinkám. Jednoho dne jsem ale dostala nabídku, která se neodmítá.

5 nejlepších baletních představení, které v Praze můžete vidět

Jak jsem již v minulosti psala, miluju tanec. To, že jsem se nestala tanečnicí (a taky proč jsem se jí nestala), si můžete přečíst tady. Ale to, že jsem totální poleno, ještě neznamená, že nemůžu obdivovat ty, kteří polena nejsou :) Ráda chodím na různá divadelní představení a koncerty, ale ze všeho nejvíc prostě miluju balet. Pokud je někdo z vás taky nadšencem baletu, ale neví, na co by měl zavítat, můžete se inspirovat z mého seznamu TOP 5 :)

Kocour

“Time spent with a cat is never wasted.”
― Colette

Deník zamilované cyničky

Ačkoli si na ten nejvíc komerční svátek všech trapně zamilovaných ještě pár týdnů počkáme, nebude to dlouho trvat a začne rozsáhlá mediální masáž. Osobně toho mám plné zuby, stejně jako veškerých skvělých a výhodných akcí "pro dva" typu "Romantický wellness víkend v horách pro zamilované", které se bohužel na různých portálech objevují celoročně. Jakožto single téměř z povolání shledávám všechny tyto nabídky silně diskriminující. Nechápu, proč je všechno postavené na tom, že lidé musí nutně žít v páru. Jakoby si snad jedinec nemohl vystačit sám.
Nicméně i zarytý cynik může chytit nějakou tu citovou virózu, se kterou se musí náležitě vypořádat :)

Deník začínajícího hostitele

V dnešní době děsně frčí všechny platformy na sdílení různých služeb. Sdílení je prostě hrozně in, navíc se u toho člověk seznámí se spoustou lidí a případně si trochu vypomůže nějakou tou korunou do domácího rozpočtu. Pravidelnou trasu autem do práce si člověk může zpříjemnit spolujízdou, volný pokoj pronajímat hostům z celého světa a pokud má někdo šikovného manžela, který umí spravit kde co, i to se dá "šérovat".