Není tajemstvím, že Skotsko patří mezi moje nejoblíbenější destinace. Jelikož mi letos delší cestovatelská dovolená prostě nevyšla, využila jsem alespoň možnosti na skok se podívat do Edinburghu. Strávila jsem tam v podstatě necelé dva dny a perfektně jsem si to užila i přesto, že už to byla moje třetí návštěva.
V pondělí ráno jsem tedy nasedla do letadla Easyjet a přímým letem se dopravila až do Edinburghu. Let byl bez komplikací. V Praze bylo počasí docela příjemné, takže jsem doufala, že by to mohlo vydržet i do Edinburghu. Ubytování jsem tři týdny předem zajišťovala přes Airbnb. Pokud jste četli můj článek Deník začínajícího hostitele, víte, že jsem sama nějakou dobu zkoušela pronajímat pokoj u sebe doma. A když už mám na Airbnb profil, rozhodla jsem se službu vyzkoušet taky z té druhé strany.
Sháněla jsem něco levného a přitom ne úplně daleko od centra a myslím, že se mi nakonec povedlo sehnat pokoj v super lokalitě. Hostitel se jmenoval Rodrigo a byl super přátelský, pořád se usmíval a protože jsem s ním komunikovala několik dní předem ohledně našeho příjezdu, poslal mi i tipy na dopravu z letiště.
Jak se dostat z letiště?
Z letiště se do centra můžete dopravit několika různými způsoby. Můžete jet tramvají, která má zastávku hned vedle letiště (projdete takovým krytým "tunelem" a staví přímo v centru, nebo klasickým MHD autobusem (tuším, že linka 22) a nebo Airlink busem, který jezdí přímo z centra na letiště za 4,50
£ a doveze vás až na Waverley Bridge, což je v podstatě hned u vlakového nádraží (pokud pokračujete někam dál). Jezdí každých 10-15 minut a dá se platit kartou, což považuju za velkou výhodu. Pokud nehledíte na peníze, nejlepší je samozřejmě sehnat si taxík, který vás doveze přímo před dům. Já se lokální dopravy nezaleknu a tak jsme s kamarádkou Evou nasedly na Airlink 100 a z Waverley Bridge jsme začaly hledat spoj č. 11 nebo 16, jak mi Rodrigo napsal. Na Princes Street, kde je velká většina zastávek autobusu to byla asi až pátá, která byla ta správná. Celá cesta z letiště až k Rodrigovi trvala cca hodinu. Dům jsme našly úplně bez problémů.
Living with locals
Rodrigo nás uvítal s úsměvem na tváři a ukázal nám náš pokoj. Byl to pokoj s vyklenutým oknem ve druhém patře staršího domu s výhledem do ulice, ale byla to opravdu velmi klidná lokalita. Byt sám o sobě měl obrovský potenciál, i když byl starší. Ačkoli byla místy opadaná omítka/tapeta, i tak to mělo svoje kouzlo autentičnosti a cítila jsem se tam dobře. Rodrigo nám ukázal zbytek bytu a prohodil s námi pár vět, načež jsme si šly po svém a rozhodly se vyrazit pěšky do centra. Podle mapy totiž cesta mohla zabrat maximálně 20 minut chůze.
Vzala jsem celé foto vybavení a vyrazily jsme přes park a s drobnými zastávkami jsme došly až do centra. Neměly jsme prakticky žádný plán, obě už jsme v Edinburghu byly několikrát předtím, takže takové ty klasické "hajlajty" už jsme vidět nepotřebovaly. Počasí nám navíc docela přálo, takže jsme nechtěly chodit třeba do muzea (i když je super), když jsme mohly courat venku.
Nutno podotknout, že jsme se do centra dostaly až někdy kolem půl třetí a začínaly jsme uvažovat o tom, že si zajdeme někam na jídlo. Zastavily jsme se u jedné restaurace a ani ne tak kvůli tomu, že bychom tam chtěly jíst, ale spíš nás zaujala cedule vyvěšená u vchodu.
Jak jsme tam tak stály, přitočil se k nám jeden starší pán, který nám začal vyprávět o tom, že to co stojí na té ceduli, je samozřejmě výmysl a pak nám vyprávěl o tom, jak už přes 20 let žije ve Skotsku, i když je to Angličan a dal se s námi do řeči asi na 20 minut. Říkal, že historie se stejně neustále překrucuje tak aby vyhovovala kontextům současných událostí a ještě spoustu dalšího (já se přiznám, že jsem zase chvíli ztrácela pozornost, jsem prostě neuvěřitelně nesoustředěná :D). Když jsme se s ním rozloučily, vydaly jsme se směrem do kopce na hlavní třídu The Royal Mile. Toho pána jsme pak ještě jednou potkaly, když si Eva kupovala pohledy.
Na hrad jsme jít nechtěly (i když pokud jste v Edinburghu poprvé, rozhodně ho nevynechejte!), takže jsme spíš jen tak couraly po The Royal Mile a sem tam jsme zabrousily do postranních uzoučkých uliček, které vedly na menší dvorečky a následně dolů z kopce zase směrem k Princes Street. To pro mě byla novinka, nikdy předtím jsem si těch uliček ani nevšimla, takže mi oči svítily, když jsme nacházely jeden hezčí "dvoreček" než druhý. V jednom se dokonce skrývá Writers Muzeum. Akorát měli zrovna zavřeno, takže nemůžu říct, jestli stojí za návštěvu.
Pak už na nás vážně začínala doléhat potřeba nějakého jídla, takže jsme zapadly do téměř první hospody, kterou jsme potkaly. Jmenovala se Filling station a je přímo na hlavní třídě. Obsluha byla milá, ačkoli jsme strašně dlouho čekaly než jsme si mohly objednat jídlo. Porce byla obrovská, takže jsem si kus nesla ještě s sebou.
Po jídle následoval trochu útlum a tak abychom se probraly, rozhodly jsme se dojít na Greyfriars Kirkyard, ke kterému se váže příběh pejska Bobbyho, který věrně čekal u hrobu svého páníčka. Bobby má kousek vedle taky sochu. Eva na hřbitově ještě nebyla, já už jsem tam byla 2x, ale protože mám hřbitovní atmosféru ráda, tak jsem další návštěvu rozhodně nezavrhovala.
Na hřbitově bylo takové standardní množství turistů, hezky jsme si to prošly, udělaly jsme nějaké fotky, protože zrovna začalo zapadat slunce a pak už jsme usoudily, že bude ten správný čas na návrat "domů", protože na nás začala doléhat únava. Cestou jsme ještě nakoupily jídlo na snídani.
Protože jsem kvůli cestovní horečce skoro vůbec předchozí noc nespala, odpadla jsem celkem brzo a spala jsem až do 4 h jak zabitá. Postel byla naprosto luxusní a deka krásně hřála i když už topení přestalo topit. Prostě ráj..
Šifra Mistra Leonarda?
Druhý den ráno jsme se probudily do lehkého deště. Doufala jsem, že to brzy přejde, protože předpověď měla být stejně příznivá, jako předchozí den. Než jsme se nasnídaly a připravily, opravdu přestalo pršet a dokonce to místy vypadalo, že se protrhají mraky.
Předchozí večer jsme přemýšlely, co budeme dělat a nakonec jsme se rozhodly jet k Rosslyn Chapel. Ukázalo se to jako naprosto perfektní nápad, protože to je úžasné místo. Vstup je 9 £ a nejste nijak omezeni časem, který tam můžete strávit. V info centru mají kromě klasických suvenýrů také interaktivní prohlídky, kde si můžete v klidu virtuálně prohlédnout nejzajímavější části kaple a případně se dozvědět i něco o historii. Protože jsme měly 15 minut čas do začátku další prohlídky, patřičně jsme se v infocentru vzdělaly a dovnitř jsme pak přišly o něco chytřejší.
Rosslynská kaple má krásné detaily nejen zvenku, ale také zevnitř. Je tam spousta zajímavých prvků, takže není divu, že spousta z nich je opředena různými mýty. Samotná kaple se pak v poslední době nejvíc proslavila kvůli knize Dana Browna a filmu Da Vinci Code s Tomem Hanksem a Audrey Tautou.
Nevím, jestli je kaple impozantnější zvenku nebo zevnitř, každopádně nic tak pěkného jsem už dlouho neviděla a doufám, že se tam ještě někdy podívám. Těch 9 £ za to rozhodně stálo.
Když jsme se dostatečně pokochaly, vyrazily jsme k Rosslyn Castle, což je v podstatě opravdu jen zbyteček zříceniny s výhledem do údolí a soukromým pozemkem. Potom jsme sešly do údolí a prošly jsme se kolem Gunpowder Mills, což jsou rozvaliny továrny na střelný prach v Roslin Glen Country Park. Procházka je to moc pěkná, počasí nám stále ještě přálo a udělaly jsme si pěkný okruh. Mohlo by to celé být lépe značené, ale na to už jsem si ve Skotsku zvykla.
Asi v půl čtvrté jsme dorazily zpátky busem do centra Edinburghu a tak akorát, abychom si daly něco pořádného k jídlu. Tentokrát jsme vyzkoušely stylový pub The Conan Doyle, což je restaurace řetězce Nicholson's. Obsluha byla naprosto skvělá, dokonce jsme dostaly ochutnávku piva, protože jsme si nemohly vybrat. Interiér stylový, jídlo perfektní, takže za mě pět hvězdiček.
Kafe a lekce swingu k tomu
Po jídle jsme si zašly ještě do knihkupectví, kde jsem si koupila nádherně ilustrovanou knížku strašidelných pohádek. Protože jsem si ještě chtěla dát kafe, využily jsme místní kavárnu v nejvyšším patře. Akorát jsme si objednaly, když začala lekce swingu (zadarmo). Posunuly se stoly a skupinka lidí utvořila kruh. Vypadalo to, že se většinou vůbec neznají. Chvilku jsme je pozorovaly (já jsem se opravdu necítila na to tam předvádět svoje taneční "umění") a vypadalo to, že se dost dobře baví.
Tohle se mi fakt líbí, když nic neplánuju a nakonec je z toho příjemné překvapení, protože ono to prostě vždycky tak nějak vyjde :)
Musely jsme trochu hlídat čas, protože Eva musela v devět na vlak a já jsem letěla ve středu v šest ráno, takže mě čekala docela děsivá noc. Když jsme se vrátily k Rodrigovi, ještě jsem si tam s ním chvíli povídala, potom jsem šla zjistit jak mi to jede na letiště a následně jsem šla vyprovodit Evu na zastávku. Potom jsem se rozloučila s Rodrigem, který mi popřál šťastnou cestu a objal mě jak kdybychom se znali roky.
Já jsem si naplánovala, že budu vstávat v půl 3 ráno abych měla dostatečnou rezervu. Nakonec to ale dopadlo celé úplně jinak, protože se mi vybíjel telefon a neměla jsem redukci do zásuvky (tu si odvezla Eva). Rozhodla jsem se, že radši nepůjdu spát, abych náhodou nezaspala a tak jsem si četla až do půl druhé, kdy na mě padla naprostá únava a tak jsem si na 45 minut zdřímla. Mezitím venku začal foukat opravdu silný vítr a taky začalo dost pršet. Původní plán byl jet N16 nebo N11 (noční busy) na Princes Street a pak Airlink 100 na letiště. Nakonec jsem zjistila, že na letiště jede taky přímo N22, která staví asi 15 minut chůze od Rodrigova bytu. Během noci jsem pořád uvažovala, co bude i vzhledem k počasí nejlepší, nakonec jsem se tedy rozhodla pro tu N22. Asi ve 2:45 jsem se tedy vydala pěšky na zastávku, přičemž jsem kvůli větru vzdala deštník, který mi to otočilo hned jak jsem vylezla před barák. Naštěstí už jen mrholilo, takže se to dalo vydržet.
Nejsem nějaký posera, ale trochu jsem měla nahnáno, když se za mnou ozvala rána. Byla to nějaká cedule, která ve větru narazila na sloup. Asi jsem se ani nebála tolik kvůli sobě, jako kvůli tomu, že jsem měla v batohu foťák a objektivy a tak nějak jsem se nechtěla smířit s myšlenkou, že by mi to někdo ukradl. Nakonec jsem došla na nejbližší zastávku N22, ale měla jsem ještě 20 minut čas a tak jsem se rozhodla jít dál.. nakonec jsem došla až do centra a protože mi N22 ujela při přecházení z jedné zastávky na druhou, došla jsem až k Waverley Bridge a za 4,50 £ jsem odjela Airlink 100. V buse jsem vyslechla rozhovor dvou američanek, které se ale vzájemně poznaly až v tom autobuse o tom, že spolužačka jedné z nich strašně chtěla být královnou plesu a když pak vyhlásili někoho jiného, stejně na pódium nastoupila a dožadovala se výhry.. Na letišti jsem proběhla všechny kontroly vcelku rychle a maličko si dobila telefon, který mi nakonec vydržel až domů.
A na závěr několik ponaučení:
£ a doveze vás až na Waverley Bridge, což je v podstatě hned u vlakového nádraží (pokud pokračujete někam dál). Jezdí každých 10-15 minut a dá se platit kartou, což považuju za velkou výhodu. Pokud nehledíte na peníze, nejlepší je samozřejmě sehnat si taxík, který vás doveze přímo před dům. Já se lokální dopravy nezaleknu a tak jsme s kamarádkou Evou nasedly na Airlink 100 a z Waverley Bridge jsme začaly hledat spoj č. 11 nebo 16, jak mi Rodrigo napsal. Na Princes Street, kde je velká většina zastávek autobusu to byla asi až pátá, která byla ta správná. Celá cesta z letiště až k Rodrigovi trvala cca hodinu. Dům jsme našly úplně bez problémů.
Living with locals
Rodrigo nás uvítal s úsměvem na tváři a ukázal nám náš pokoj. Byl to pokoj s vyklenutým oknem ve druhém patře staršího domu s výhledem do ulice, ale byla to opravdu velmi klidná lokalita. Byt sám o sobě měl obrovský potenciál, i když byl starší. Ačkoli byla místy opadaná omítka/tapeta, i tak to mělo svoje kouzlo autentičnosti a cítila jsem se tam dobře. Rodrigo nám ukázal zbytek bytu a prohodil s námi pár vět, načež jsme si šly po svém a rozhodly se vyrazit pěšky do centra. Podle mapy totiž cesta mohla zabrat maximálně 20 minut chůze.
Vzala jsem celé foto vybavení a vyrazily jsme přes park a s drobnými zastávkami jsme došly až do centra. Neměly jsme prakticky žádný plán, obě už jsme v Edinburghu byly několikrát předtím, takže takové ty klasické "hajlajty" už jsme vidět nepotřebovaly. Počasí nám navíc docela přálo, takže jsme nechtěly chodit třeba do muzea (i když je super), když jsme mohly courat venku.
Nutno podotknout, že jsme se do centra dostaly až někdy kolem půl třetí a začínaly jsme uvažovat o tom, že si zajdeme někam na jídlo. Zastavily jsme se u jedné restaurace a ani ne tak kvůli tomu, že bychom tam chtěly jíst, ale spíš nás zaujala cedule vyvěšená u vchodu.
Jak jsme tam tak stály, přitočil se k nám jeden starší pán, který nám začal vyprávět o tom, že to co stojí na té ceduli, je samozřejmě výmysl a pak nám vyprávěl o tom, jak už přes 20 let žije ve Skotsku, i když je to Angličan a dal se s námi do řeči asi na 20 minut. Říkal, že historie se stejně neustále překrucuje tak aby vyhovovala kontextům současných událostí a ještě spoustu dalšího (já se přiznám, že jsem zase chvíli ztrácela pozornost, jsem prostě neuvěřitelně nesoustředěná :D). Když jsme se s ním rozloučily, vydaly jsme se směrem do kopce na hlavní třídu The Royal Mile. Toho pána jsme pak ještě jednou potkaly, když si Eva kupovala pohledy.
Na hrad jsme jít nechtěly (i když pokud jste v Edinburghu poprvé, rozhodně ho nevynechejte!), takže jsme spíš jen tak couraly po The Royal Mile a sem tam jsme zabrousily do postranních uzoučkých uliček, které vedly na menší dvorečky a následně dolů z kopce zase směrem k Princes Street. To pro mě byla novinka, nikdy předtím jsem si těch uliček ani nevšimla, takže mi oči svítily, když jsme nacházely jeden hezčí "dvoreček" než druhý. V jednom se dokonce skrývá Writers Muzeum. Akorát měli zrovna zavřeno, takže nemůžu říct, jestli stojí za návštěvu.Pak už na nás vážně začínala doléhat potřeba nějakého jídla, takže jsme zapadly do téměř první hospody, kterou jsme potkaly. Jmenovala se Filling station a je přímo na hlavní třídě. Obsluha byla milá, ačkoli jsme strašně dlouho čekaly než jsme si mohly objednat jídlo. Porce byla obrovská, takže jsem si kus nesla ještě s sebou.
Po jídle následoval trochu útlum a tak abychom se probraly, rozhodly jsme se dojít na Greyfriars Kirkyard, ke kterému se váže příběh pejska Bobbyho, který věrně čekal u hrobu svého páníčka. Bobby má kousek vedle taky sochu. Eva na hřbitově ještě nebyla, já už jsem tam byla 2x, ale protože mám hřbitovní atmosféru ráda, tak jsem další návštěvu rozhodně nezavrhovala. Na hřbitově bylo takové standardní množství turistů, hezky jsme si to prošly, udělaly jsme nějaké fotky, protože zrovna začalo zapadat slunce a pak už jsme usoudily, že bude ten správný čas na návrat "domů", protože na nás začala doléhat únava. Cestou jsme ještě nakoupily jídlo na snídani.
Protože jsem kvůli cestovní horečce skoro vůbec předchozí noc nespala, odpadla jsem celkem brzo a spala jsem až do 4 h jak zabitá. Postel byla naprosto luxusní a deka krásně hřála i když už topení přestalo topit. Prostě ráj..
Šifra Mistra Leonarda?
Druhý den ráno jsme se probudily do lehkého deště. Doufala jsem, že to brzy přejde, protože předpověď měla být stejně příznivá, jako předchozí den. Než jsme se nasnídaly a připravily, opravdu přestalo pršet a dokonce to místy vypadalo, že se protrhají mraky.
Předchozí večer jsme přemýšlely, co budeme dělat a nakonec jsme se rozhodly jet k Rosslyn Chapel. Ukázalo se to jako naprosto perfektní nápad, protože to je úžasné místo. Vstup je 9 £ a nejste nijak omezeni časem, který tam můžete strávit. V info centru mají kromě klasických suvenýrů také interaktivní prohlídky, kde si můžete v klidu virtuálně prohlédnout nejzajímavější části kaple a případně se dozvědět i něco o historii. Protože jsme měly 15 minut čas do začátku další prohlídky, patřičně jsme se v infocentru vzdělaly a dovnitř jsme pak přišly o něco chytřejší.
Rosslynská kaple má krásné detaily nejen zvenku, ale také zevnitř. Je tam spousta zajímavých prvků, takže není divu, že spousta z nich je opředena různými mýty. Samotná kaple se pak v poslední době nejvíc proslavila kvůli knize Dana Browna a filmu Da Vinci Code s Tomem Hanksem a Audrey Tautou. Nevím, jestli je kaple impozantnější zvenku nebo zevnitř, každopádně nic tak pěkného jsem už dlouho neviděla a doufám, že se tam ještě někdy podívám. Těch 9 £ za to rozhodně stálo.
Když jsme se dostatečně pokochaly, vyrazily jsme k Rosslyn Castle, což je v podstatě opravdu jen zbyteček zříceniny s výhledem do údolí a soukromým pozemkem. Potom jsme sešly do údolí a prošly jsme se kolem Gunpowder Mills, což jsou rozvaliny továrny na střelný prach v Roslin Glen Country Park. Procházka je to moc pěkná, počasí nám stále ještě přálo a udělaly jsme si pěkný okruh. Mohlo by to celé být lépe značené, ale na to už jsem si ve Skotsku zvykla.
Asi v půl čtvrté jsme dorazily zpátky busem do centra Edinburghu a tak akorát, abychom si daly něco pořádného k jídlu. Tentokrát jsme vyzkoušely stylový pub The Conan Doyle, což je restaurace řetězce Nicholson's. Obsluha byla naprosto skvělá, dokonce jsme dostaly ochutnávku piva, protože jsme si nemohly vybrat. Interiér stylový, jídlo perfektní, takže za mě pět hvězdiček.
Kafe a lekce swingu k tomu
Po jídle jsme si zašly ještě do knihkupectví, kde jsem si koupila nádherně ilustrovanou knížku strašidelných pohádek. Protože jsem si ještě chtěla dát kafe, využily jsme místní kavárnu v nejvyšším patře. Akorát jsme si objednaly, když začala lekce swingu (zadarmo). Posunuly se stoly a skupinka lidí utvořila kruh. Vypadalo to, že se většinou vůbec neznají. Chvilku jsme je pozorovaly (já jsem se opravdu necítila na to tam předvádět svoje taneční "umění") a vypadalo to, že se dost dobře baví.
Tohle se mi fakt líbí, když nic neplánuju a nakonec je z toho příjemné překvapení, protože ono to prostě vždycky tak nějak vyjde :)
Musely jsme trochu hlídat čas, protože Eva musela v devět na vlak a já jsem letěla ve středu v šest ráno, takže mě čekala docela děsivá noc. Když jsme se vrátily k Rodrigovi, ještě jsem si tam s ním chvíli povídala, potom jsem šla zjistit jak mi to jede na letiště a následně jsem šla vyprovodit Evu na zastávku. Potom jsem se rozloučila s Rodrigem, který mi popřál šťastnou cestu a objal mě jak kdybychom se znali roky.
Já jsem si naplánovala, že budu vstávat v půl 3 ráno abych měla dostatečnou rezervu. Nakonec to ale dopadlo celé úplně jinak, protože se mi vybíjel telefon a neměla jsem redukci do zásuvky (tu si odvezla Eva). Rozhodla jsem se, že radši nepůjdu spát, abych náhodou nezaspala a tak jsem si četla až do půl druhé, kdy na mě padla naprostá únava a tak jsem si na 45 minut zdřímla. Mezitím venku začal foukat opravdu silný vítr a taky začalo dost pršet. Původní plán byl jet N16 nebo N11 (noční busy) na Princes Street a pak Airlink 100 na letiště. Nakonec jsem zjistila, že na letiště jede taky přímo N22, která staví asi 15 minut chůze od Rodrigova bytu. Během noci jsem pořád uvažovala, co bude i vzhledem k počasí nejlepší, nakonec jsem se tedy rozhodla pro tu N22. Asi ve 2:45 jsem se tedy vydala pěšky na zastávku, přičemž jsem kvůli větru vzdala deštník, který mi to otočilo hned jak jsem vylezla před barák. Naštěstí už jen mrholilo, takže se to dalo vydržet.
Nejsem nějaký posera, ale trochu jsem měla nahnáno, když se za mnou ozvala rána. Byla to nějaká cedule, která ve větru narazila na sloup. Asi jsem se ani nebála tolik kvůli sobě, jako kvůli tomu, že jsem měla v batohu foťák a objektivy a tak nějak jsem se nechtěla smířit s myšlenkou, že by mi to někdo ukradl. Nakonec jsem došla na nejbližší zastávku N22, ale měla jsem ještě 20 minut čas a tak jsem se rozhodla jít dál.. nakonec jsem došla až do centra a protože mi N22 ujela při přecházení z jedné zastávky na druhou, došla jsem až k Waverley Bridge a za 4,50 £ jsem odjela Airlink 100. V buse jsem vyslechla rozhovor dvou američanek, které se ale vzájemně poznaly až v tom autobuse o tom, že spolužačka jedné z nich strašně chtěla být královnou plesu a když pak vyhlásili někoho jiného, stejně na pódium nastoupila a dožadovala se výhry.. Na letišti jsem proběhla všechny kontroly vcelku rychle a maličko si dobila telefon, který mi nakonec vydržel až domů.
A na závěr několik ponaučení:
- není dobré zapomenout si power banku doma v nabíječce
- když už ji nemáte, měli byste mít alespoň redukci do zásuvky
- i bez toho se dá přežít, ale je to o nervy
- podzimní Edinburgh je krásný i za deště
- nikdy nevíte, co vás může potkat v knihkupectví
- Skotsko rozhodně nevyniká značením turistických tras
Žádné komentáře:
Okomentovat