Napier

Konečně máme net (což jste asi poznali podle toho, že na fb pořád přidávám další a další fotky). Neni to sice žádná sláva - máme datové omezení a navíc síla signálu je podmíněna počasím, takže to prakticky každých 5 minut vypadne. Nahrávání fotek neni žádná sranda, několikrát už jsem si skoro začla rvát vlasy, když se mi to v půlce zaseklo (asi po páté u jednoho alba).

 

Napier je krásné město - po zemětřesení, které smetlo celé původní město, byl Napier postavený znovu a tentokrát celý v art deco stylu. Takže je tu samozřejmě spousta obchůdků, které mají art deco v názvu, protože tady je art deco úplně všechno, troufám si říct, že i to moře.

 

První den tady byl super - teploučko, konečně sluníčko a tak jsme si to tu užívaly. Po deštivých dnech na jižním ostrově to bylo jako balzám na duši i tělo.. dokud nezačalo zase pršet :D

Jediné, co mě zachránilo od smrti zimou, byla mikina s kožíškem, kterou jsem si z nutnosti musela koupit v Nelsonu, protože tam samozřejmě taky pršelo a byla zima. Já jsem si totiž naivně myslela, že jedu do tepla a tak jsem si moc teplého oblečení nebrala, což byla zjevně chyba, kterou jsem musela napravit tím, že jsem vysosala finance ze svého účtu. Když už jsme u těch nezbytně důležitých věcí ke koupi - na řadě jsou tenisky, které vzaly za své už v Anglii a nejen, že se mi po stranách rozlepily, ale už se mi i udělala díra na podrážce, takže do nich trochu teče. Nu což, nepočítala jsem s tím, že bych si je vezla zpátky domu.

 

Takže Napier - bydlíme ve Wally's backpackers (možná jsem to tu už někdy předtím psala, ale kdo si má všechno pamatovat). Maruška je ve svém živlu, protože hádejte, co se při čekání na práci tady asi tak dá dělat.. Já se tu trochu nudim, ale to bude asi tím, že jsem silně nespolečenský tvor a dokonce se mě včera jeden francouz zeptal, jestli jsem lesba.. že by věděl víc než já?

 

Nicméně jsme si zaplatily ubytko na celý týden a taky net, ale protože pro nás momentálně nebylo místo, tak za cenu dormu pro 6 a víc lidí jsme byly ubytované asi 5 dní ve vlastním pokoji s letištěm (což mělo svoje výhody, protože jsme mohly v pohodlí koukat na film, ale nevýhoda byla jedna společná široká deka).

 

Teď už jsme přestěhované v chatičce s dalšími 6ti lidmi, hlavně němci co mi lezou na nervy, protože po ránu dělaji kravál a mluví neměcky (ještě přežiju, když mě někdo ráno vzbudí, ale když mě vzbudí němčina, to bych vraždila).. no tak uvidíme, jak dlouho tu budou (nebo my).

 

Zatím čekáme na práci, jako všichni ostatní tady, rozeslaly jsme pár životopisů, ale asi z toho nic moc nebude. Doufám, že najdeme práci brzo, protože mě to čekání moc nebaví a nějak nemám ani náladu na ty němce všude kolem (a francouze, co si myslí, že žijeme ve středověku a nemáme auta, ale jezdíme s volskym povozem!!!).

 

Opět se potvrdilo, jak jsem silně nespolečenský tvor a začínám pochybovat o tom, jestli jsem vůbec měla někam jezdit, protože si nemyslim, že by pozivitní atmosféra Zélandu a místních lidí na mě měla nějaký kladný vliv. Spíš mám pocit, že to na mě působí naopak silně negativně a mám ještě horší náladu, než doma... ale možná to je jen tim, že se tu celkem nudim.

 

Taky jsem si koupila papíry a zítra koupím ještě potřebné vybavení, co jsem nesehnala v pátek a začnu zase vázat knížky, snad mě to přivede na jiné myšlenky. Zkusim to tu někde nabídnout v galerii nebo tak, možná se chytím, tak mi držte palce, protože podmínky pro vázání jsou tu spíš provizorní, ale já jsem holka šikovná, takže když jsem to zvládla doma na zemi, tak to snad zvládnu i tady v hostelu :) ještě si musím zjistit, jak to je s daněmi, jestli se to dá "jen tak někde prodat" nebo na to potřebuju nějaký papír. Uvidíme, zatím je to všechno jen v přípravách, takže kdo ví, jestli to nakonec všechno zrealizuju..

 

Jsem nějak bez nálady, Maruška je mrtvá po včerejším helouvínu (ani nechtějte vědět, kdy šla spát:P), takže zase silně plodný den.. už aby se začlo něco dít, tohle flákání mě začíná pomalu a jistě nudit a odráží se to na náladě.. jsou chvíle, kdy bych dala nevim co, za svuj vlastní pokoj, kam bych si mohla zalézt a schovat se před světem.. bohužel to si budu muset ještě chvíli počkat.. můžu ale s jistotou říct, že ani cesta na Zéland mi nezměnila názor na lidi.. a většina z vás ví, co si o našem živočišném druhu myslím..