Cesta je důležitější než cíl aneb jak jsem došla k cestování

Můj blog primárně sloužil jako "deník" pro mé přátele a rodinu v době, kdy jsem se rozhodla odjet na Nový Zéland. Brala jsem to přes Anglii a v podstatě jsem v té době ani netušila, kdy se vrátím domů. Články z té doby jsou tedy tím pádem spíš jen zprávou pro mé blízké, že ještě žiju :)

Články z mého původního blogu jsem přesunula sem.

Nemůžu říct, že bych měla toulavé boty odjakživa. Vždycky jsem měla ráda výlety, protože to bylo něco, co se nedělalo tak často. Nejradši jsem měla výlety vlakem. V autě a autobuse se mi vždycky dělalo špatně. Na dovolenou jsme nikdy nejezdili, když nepočítám prázdniny u babičky. Na delší dobu mimo ČR jsem jela poprvé na základní škole - v rámci nějakého projektu jsme byli týden v Holandsku a bydleli jsme v místních rodinách.

Později následovalo Řecko s pěveckým sborem, Belgie na střední škole, dovolená v Itálii, sem tam nějaký jednodenní výlet do Německa se školou. Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych si jen tak zabalila věci a odjela, aniž bych měla předem všechno někým zařízené. Asi proto, že jsem nikdy předtím takhle necestovala, přišlo mi to moc náročné, drahé a pro mě naprosto nereálné.

Musím přiznat, že první krůčky k opravdovému cestování, tak jak ho vnímám já, mi pomohl udělat můj bývalý přítel. Byl zvyklý cestovat prakticky od narození, přišlo mu to tak přirozené, jako dýchání. Ze začátku jsme se v tomhle ani jeden moc nechápali. Já měla vyvalené oči z toho, jak je schopný se ze dne na den sebrat a odjet neznámo kam.. On zase nedokázal pochopit, proč jsem v otázce cestování tak zkostnatělá a potřebuju mít všechno naplánované měsíce dopředu.

Tenhle vztah sice nevyšel, nicméně jsem si z něj odnesla své první toulavé boty. Byly to boty pro cestovatelské batole, ale i tak jsem z nich měla ohromnou radost a když jsem se pak vydala pracovat na léto do Belgie, tyhle batolecí toulavky jsem už měla skoro prochozené.

Pořád jsem ale byla cestovatelské mimino, což se následně ukázalo při mé cestě na Nový Zéland. S kamarádkou jsme se domluvily, že budeme ještě před Novým Zélandem chvíli cestovat po Anglii, když už máme letenky na Zéland z Londýna.

Měsíce před odletem jsem vyšilovala, že nemáme nic zařízené, že vůbec nevíme, kam všude se v té Anglii chceme podívat atd. atd. Maruška se mi snažila vysvětlit, že to vůbec není důležité, protože se většina takových věcí dá plánovat za chodu. Nedokázala jsem to pochopit. Ten pedantský Kozoroh ve mně tohle prostě neskousl.. tedy až do té doby, kdy neměl jinou možnost.

V Anglii jsem se nejprve snažila odolávat, následně jsem podlehla a ve finále jsem to začala mít ráda - ten pocit, kdy nemusíte nic plánovat, řešit a starat se o to, co bude dál a kam vás nohy zanesou. Samozřejmě, jsem realista, takže vím, kdy si tohle můžu dovolit a kdy je naopak dobré se pořádně připravit. Ale tohle byla zkušenost, díky které si cestování užívám a tolik se nestresuju.

Loni jsem s kamarádkou Lenkou procestovala Island a letos se spolu chystáme do Irska. Mrzí mě, že na cestování můžu věnovat jen dovolenou jednou ročně. Navíc ten pocit, kdy se vrátím domů a do práce a myšlenkami jsem ještě stále na cestách.. Nicméně i to "jednou ročně" je pořád víc, než nikdy :)