Island 2014 - Severní Island

Začátek naší cesty najdete zde:
Jihozápadní Island
Jihovýchodní Island 
Východní Island


Den sedmý - pokračování
Z východních fjordů Islandu jsme měly na výběr dvě trasy. Jednou trasou jsme mohly přímo zamířit k jezeru Mývatn, které jsme chtěly rozhodně navštívit. Alternativou k přímé cestě po Ring road bylo zamířit více na sever a po poněkud horších cestách projet odlehlejší část Islandu. Z předchozích zkušeností s vyznačením "náročnosti" cesty pro naše pidi auto jsme usoudily, že nebudeme nic riskovat a budeme se držet Ring road. Informace o severní části, které byly uvedené v průvodci, nás nijak nenalákaly a nechtěly jsme se zbytečně stresovat tím, že cesta bude nakonec pro nás nesjízdná. 

Dettifoss

Vydaly jsme se tedy přímo k jezeru Mývatn s malou odbočkou k vodopádu Dettifoss. Tento vodopád je 44 m vysoký a 100 m široký a je skutečně impozantní. Obrovské množství vody se tam valí neskutečnou rychlostí. Lenka se chtěla pořádně podívat dolů, zatímco já s respektem postávala v bezpečné vzdálenosti od kraje a dokonce jsem ani nijak netoužila se tam na tom kraji vyfotit. Voda prostě není nic pro mě :). Bylo mírně pod mrakem, ale jinak pěkně, takže samozřejmě u vodopádu bylo hodně lidí a na těch nejlepších místech na focení jsme chvíli musely čekat, než na nás přišla řada. Ale rozhodně to stálo za to. Na chvíli se objevila i duha.

Hverir

Od vodopádu jsme se zase vrátily na Ring road a pohodlně dorazily do města Reykjahlíð. Cestou jsme se ještě zastavily u Hveriru. Hverir je vulkanicky činná oblast, kde síru cítíte už z velké dálky, ze země se kouří a všude možně to probublává. Už tam jsme zaznamenaly mírný výskyt pakomárů, kterými je oblast jezera Mývatn (v překladu trefně "Komáří jezero") proslulá. A ačkoli jsme si tam říkaly, jak jsou ty pakomáři otravní, to jsme ještě ani zdaleka netušily, co nás čeká v Reykjahlíðu. Když jsme se tedy dostatečně nadýchaly síry, pokochaly se bublající zemí a odehnaly značný počet pakomárů, nasedly jsme do auta a dojely jsme do Reykjahlíðu, který je odtamtud vzdálený pouhé 3 km. Tam jsme nejprve zastavily v místním obchodě pro doplnění zásob jídla a sušenek. I tam na nás pakomáři útočili celkem hojně (ale oproti pozdějšímu zážitku to bylo pořád málo). V obchodě dokonce prodávali síťky na hlavu - obrana proti pakomárům. Tyhle potvory totiž neštípou, nicméně je velmi přitahuje oxid uhličitý, takže jedinou obranou je nedýchat, což nám moc nešlo :). Upřímně nechápu, jak někdo v této oblasti dokáže žít celoročně, protože nám stačil den a půl a už bych to nechtěla zažít znovu. 

Po doplnění zásob a vtipných poznámkách na adresu té síťky na hlavu jsme se ubytovaly v jednom ze dvou místních kempů a chystaly jsme se vynosit věci a postavit stan. Bohužel místo, kde jsme se chtěly ubytovat, bylo na kopci a nebylo možné zajet autem až ke stanu (do té doby jsme vždy parkovaly hned vedle, takže jsme měly všechno relativně při ruce). Za ustavičného mávání rukou kolem sebe jsme se snažily probojovat zvětšujícím se hejnem pakomárů k našemu plácku a postavit stan. Takový nálet jsem snad nikdy v životě nezažila. Ještě, že stavění stanu už jsme měly v malíku, takže i přes to pakomáří nepohodlí jsme s tím byly celkem rychle hotové, všechno jsme pečlivě zavřely a šly se podívat do zázemí kempu. 

Kemp měl velký látkový stan, kde byl k dispozici plynový vařič a stolečky s židlemi. Díky té velké plachtě většina pakomárů zůstala venku a dalo se tedy i normálně najíst. Okna v koupelně a u záchodů byla obalená mrtvými pakomáry a to tak, že by se to dalo použít jako těsnění. Opravdu, kdo nezažil, nedokáže si to představit. Využily jsme tedy možnosti uvařit si bez neustálé společnosti pakomárů. Vzhledem k pokročilé hodině a otravným nechtěným společníkům jsme se rozhodly to pro tento den zabalit a zalezly jsme do stanu, kde jsme měly alespoň trochu toho "soukromí" :)

Den osmý - pakomáři všude kam se podíváš a whalewatching

Ráno jsme se vzbudila do zvuku dešťových kapek bušících do stěn stanu. Něco mi na tom ale nesedělo, protože přes stan prosvítalo sluníčko. Mrkla jsem na Lenku s nechápavým výrazem a z jejího pohledu bylo jasné, že je taky ještě v samé rozespalosti zmatená. Pak nám došlo, že to co slyšíme, nejsou kapky deště, nýbrž pakomáři dožadující se vstupu do stanu. Když jsme se vyhrabaly ven, venku bylo opravdu slunečno a jen co jsme vystrčily hlavu ze stanu, vrhl se na nás chumel těch otravných potvor. Pakomáři nás doprovázeli do koupelny, do stanu na snídani, k autu a zpátky k našemu stanu, který jsme se opět jednou rukou pokoušely zabalit (tou druhou jsme se snažily odhánět naše společníky). S velkou úlevou jsme nasedly do auta a i když pár odvážlivců se s námi kousek svezlo, většinu jsme nechaly v kempu. 

Grjótagjá

Zamířily jsme ke skalním průrvám Stóragjá a Grjótagjá. Tyto dvě průrvy jsou zaplněné vodou o teplotě 28°C a 45°C. První průrva dřív prý byla oblíbeným koupalištěm, ale podle informací se tam množí nebezpečné řasy, takže plavání je tam zakázané. My jsme vyrazily podle mapy a jely jsme asi 10 minut k východní části jezera, kde jsme zaparkovaly a asi půl hodinky jsme šly pěšky po štěrkové cestě. Následně jsme zjistily, že se tam dá pohodlně dojet autem z druhé strany, popřípadě dojít přímo z Reykjahlíðu a že jsme nějakým záhadným způsobem minuly tu první průrvu a jsme rovnou u té druhé - Grjótagjá. Pakomáři byli i tady, ale rozhodně ne v tak velkém množství jako v kempu, takže jsme si tu cestu i celkem užily a nemusely jsme je neustále odhánět. Voda v jeskyni byla průzračně modrá, vzduch byl jako v sauně. Nedalo se odhadnout, jak je to hluboké, protože bylo vidět krásně až na dno a dost to mátlo. Po menší procházce po okolí jsme se vrátily po stejné štěrkové cestě k autu. 

Od průrvy jsme zamířily na Hverfell. Hverfell je kužel o výšce 463 m. Na jeho vrcholku je štěrkový kráter. Cesta nahoru je celkem nenáročná, i když ty drobné kamínky trochu kloužou, takže doporučuji pevnou obuv (tedy pokud jste sebedestruktivní typ jako jsem já :)). Z vrcholku vidíte na jedné straně kráter v celé své kráse, na druhé straně máte výhled do širokého okolí až k oblasti Dimmuborgir. Velké plus jsme také viděly v tom, že tam nebyli žádní pakomáři.

Hverfell

Od kráteru jsme se vydaly autem k Höfði, což je zalesněný výběžek lávy u břehu jezera Mývatn. Tento výběžek je protkaný cestičkami uprostřed lesíka, které vás dovedou k různým malým výběžkům, odkud je vidět jezero. Procházka zabere přibližně hodinu, nicméně ani tady se nezbavíte nechtěné společnosti pakomárů.

Po této zastávce jsme pokračovaly podél jezera na západ a následně zpátky na sever. Udělaly jsme po cestě ještě jednu zastávku poblíž Vindbelgjarfjalu, kde je rozsáhlé hnízdiště vodního ptactva. Absolvovaly jsme tam nenáročnou a velmi příjemnou procházku. Protože jsme obě už byly značně unavené z neustálého odhánění pakomárů, rozhodly jsme se, že to je asi všechno, co můžeme a chceme u jezera Mývatn vidět a vydaly jsme se kousek zpátky do Húsavíku, od kterého jsme si slibovaly parádní zážitky. 

tohle není loď, na které jsme se plavily :)

Nespočetněkrát jsme doufaly, že uvidíme nějakou tu velrybu, jak si to prohání ve vlnách, nicméně se nám to z útesů zatím nepodařilo. Húsavík je jednou z vyhlášených oblastí pro pozorování velryb. Hrozně jsme se tedy těšily a neváhaly jsme investovat nemalé peníze na "whale watching". Jakmile jsme tedy dorazily do Húsavíku, zaparkovaly jsme v přístavu a zamířily do dvou kanceláří, kde nabízeli tenhle super výlet. Cena byla u obou stejná, lišilo se to v podstatě jen v čase odjezdu a v občerstvení, které bylo v ceně výletu. Rozhodly jsme se zaplatit si plavbu až později večer, abychom měly čas projít si přístav a najít kemp a postavit stan. Ten den bylo opravdu krásně, prakticky nejteplejší den z celé naší dovolené, takže jsme si od výletu za velrybami slibovaly opravdu hodně. Dorazily jsme tedy do kempu, postavily stan a pořád jsme měly dost času, takže jsme se rozhodly trochu si uklidit v autě a srovnat si věci. Samozřejmě na začátku dovolené jsme se snažily všechno udržovat v nějakém řádu, ale jakmile jsme se v našem autě dostatečně zabydlely (asi po hodině jízdy), bylo absolutně nemožné snažit se o nějaký pořádek. Mapy, knížky, ručníky, boty atd. jsme měly naházené kde to jen šlo, navíc neustále vybalování a zabalování stanu nás už taky nebavilo, takže jsme to prostě házely jen tak do kufru a už jsme v podstatě ani nevěděly, kde všechny ty věci máme. Protože bylo pěkně, mohly jsme vyházet věci z kufru ven a v klidu si to všechno přerovnat. Navíc jsme musely přiznat, že naše dovolená se přehoupla přes půlku a dřív nebo později ten bordel stejně budeme muset zabalit. Takže jsme udělaly "jarní" úklid a pořád jsme se hrozně těšily na ty velryby. Když nastal čas, teple jsme se oblékly, vzaly foťáky, nasedly do auta a plny nadšení pro nadcházející dobrodružství jsme se odvezly k přístavu. Naše plavba slibovala (kromě toho, že uvidíme ty velryby) taky skořicového šneka a horkou čokoládu v ceně. Přiznám se, že když jsem viděla tu pidi lodičku, ten šnek bylo asi to jediné, co mě z té plavby v tu chvíli lákalo. Jak už jsem tu několikrát zmínila, nemám ráda vodu. Moc ráda se na ní dívám.. ale hezky s pevnou půdou pod nohama. Samozřejmě, že ve chvíli, kdy jsem viděla tu lodičku, jsem si na to hned vzpomněla a absolutně jsem nechápala, proč jsem si kupovala ten lístek. Jakmile jsme nastoupily, usadily jsme se na zádi a já už byla poněkud nervózní. Lodička se mírně pohupovala a nastupovali další lidi. Většina se samozřejmě usadila na přídi. Ještě jsme se s Lenkou stihly pěkně vyfotit, než se loď vydala na tu prokletou plavbu.

Po deseti minutách to začlo houpat a vlny byly čím dál větší. Křečovitě jsem se držela oběma rukama zábradlí a řvala jsem na Lenku, že tam určitě umřeme. Vedle nás seděla německá rodinka, která taky nevypadala úplně přesvědčená, že to jsou nejlíp investované peníze. Zatímco my jsme vzadu umíraly, skupinka důchodců na přídi zuřivě jásala, jak je to super, fotila se jako o život a většina se dokonce nedržela zábradlí ani jednou rukou!! Asi po hodině houpání a obřích vln jsme dopluli na obvyklé pozorovací stanoviště a začal naprosto nesmyslný hon za velrybami. Na začátku plavby jsem se prostě jen bála. Posléze jsem začala mít dokonce výčitky a nakonec jsem byla znechucená nad tím, jak chudinky velryby pronásledujeme jen kvůli pár hloupým fotkám (které jsme nemohly ani udělat, protože jsme se pořád křečovitě držely toho zábradlí). Abychom toho neměly málo, začala jedna paní na přídi (bohužel přímo v našem zorném poli) zvracet přes palubu. Nakonec se nám poštěstilo vidět párkrát hřbet velryby. Kdykoli se někde něco mihlo, kapitán přidal rychlost a už jsme se za chudinkou řítili jako fanatici. Tohle pronásledování mi přišlo tak absurdní, že kdybych mohla, okamžitě vystoupím. Bohužel nebylo moc kam, pokud jsem se nechtěla vykoupat, takže jsem to tedy tak nějak přetrpěla. Samotné sledování zabralo asi hodinu a za tu dobu jsme neskutečně vymrzly. Já jsem samozřejmě neudělala žádnou fotku, protože jsem se bála jen vyndat foťák z obalu. Lenka na tom byla podobně. Jakmile jsme se vydali na zpáteční cestu, měl se rozdávat ten skořicový šnek a horká čokoláda. Upřímně, v tu chvíli jsem tohle viděla už jako jediný světlý bod celé plavby. A ejhle. Ono se to sice rozdávalo, jenže už nám nikdo neřekl, že si pro to musíme dojít na příď lodi. A protože my jsme byly na zádi, neviděly jsme, že už se to rozdává a jakmile jsme to zmerčily, bylo už pozdě. Takže ani tohle neklaplo. Nicméně jsme viděly, jak někdo toho šneka háže do moře.. asi jsme tedy zas tak o moc nepřišly :)

Zpáteční cestu jsem už mlčky přetrpěla. Začalo se mi z toho houpání dělat špatně, byla jsem tak zmrzlá, že jsem nebyla schopná slova ani pohybu a Lenka si asi chudák musela myslet, že jsem vypustila duši. Toužebně jsem hleděla k přístavu, který se absolutně vůbec nepřibližoval a v duchu jsem si nadávala, proč jsem se vrhala do takové aktivity, když jsem totální suchozemská krysa. Ačkoli jsem si to nemyslela, dostaly jsme se bez úhony zpátky do přístavu a z lodi jsme se vypotácely v záchvatu hysterického smíchu. Nedalo se nic dělat, emoce musely ven a bizarnost celého výletu nás tak dostala, že jsme s opravdu smíchy rozbrečely. Odcházely jsme k autu ve stavu, že si leckdo musel myslet, že jsme pod vlivem. Následně nastal problém, protože Lenka byla tak zmrzlá, že ani oběma rukama nebyla schopná otočit klíčkem a nastartovat. Nakonec se nám to společnými silami povedlo a dojely jsme do kempu. Tam se to mezitím docela zaplnilo a protože ještě pořád to byl jeden z teplejších dnů, většina lidí tam byla v kraťasech. My jsme tam dorazily v čepici, šále, teplé mikině, bundě a rukavicích a v podstatě jsme běžely do kuchyně uvařit si čaj a teplé jídlo, které jsme následně snědly ve stanu zachumlané ve spacáku. Když jsem dostatečně rozmrzla, abych byla schopná zhodnotit tenhle zážitek, řekla jsem Lence, že to byly nejhůř utracené peníze v mém životě a na loď už mě prostě nikdy nikdo nedostane :) 
 

Den devátý - islandští koníci

Usnuly jsme jak když nás do vody hodí a druhý den ráno jsme se opět všechno zabalily a ještě jsme se prošly po Húsavíku. Počasí z předchozího dne nám bohužel nevydrželo a bylo zataženo a chladno. Prošly jsme se místním parkem a následně zapadly do přístavu na fish & chips, abychom si nějak vynahradily to, že jsme byly ošizené o toho skořicového šneka. Taky jsme byly rády, že budeme jíst něco, co jsme samy nemusely vařit. 

Goðafoss

Z Húsavíku jsme vyrazily směrem k Akureyri, přičemž jsme se cestou zastavily u vodopádu Goðafoss (Vodopád bohů). Bohužel ani tam nebylo moc slunečno, takže jsme se tam zdržely jen na pár fotek a jely jsme dál do Akureyri. Akureyri je druhé největší město Islandu. Všude je spousta kaváren a obchůdků a po všem to cestování odlehlými krajinami to je příjemná změna. Přestože jsme si užívaly milý ruch města, příroda je příroda a tak jsme navštívily místní botanickou zahradu Lystigarðurinn. Pokochaly jsme se flórou všeho druhu, poseděly a posvačily na lavičce. Ještě stále jsme byly plny dojmů z plavby za velrybami a shodly jsme se na tom, že by to chtělo nějaký příjemnější zážitek. V turistickém centru jsme narazily na několik letáků místních statků, kde nabízeli projížďky na islandských koních. Brala jsem cokoli, co se bude provozovat na pevnině. Pár letáků jsme si tedy přibalily do batůžku a tím jsme se rozloučily s Akureyri.

Protože se naše dovolená už bohužel chýlila ke konci a chtěly jsme toho ještě spoustu vidět, rozhodly jsme se úplně vynechat poloostrov Tröllaskagi. Trochu jsem zalitovala, že jsme také vynechaly ostrov Grímsey, který je přímo na polárním kruhu. Jenže stejně bych se tam musela dopravit lodí a to bych už asi neustála :). Plán byl tedy dojet do Varmahlíðu, sehnat ubytování a poptat se po možnosti projížďky na koních. Nedoufaly jsme, že tam dorazíme v takovém čase, abychom ještě ten den tu projížďku stihly, ale chtěly jsme se alespoň domluvit na další den ráno. Varmahlíð je spíš taková osada než město, v podstatě hlavním bodem byla benzínová pumpa, kde jsme se taky poptaly po statku Lýtingsstaðir, kde jsme si chtěly domluvit jízdu na koních. Nechtěly jsme marnit čas stavěním stanu a tak jsme se rovnou vydaly ke statku. Shodou okolností nám majitelka řekla, že má na projížďku domluvenou ještě jednu paní a začne se za půl hodiny. Počkaly jsme tedy tam, daly jsme si sváču a skamarádily jsme se s místním psem, který na nás loudil sušenky. 

Když nastal náš čas, dostaly jsme každá jednoho koníka, bičík a jezdeckou přilbu. Prošly jsme základní instruktáží co máme s koněm dělat (hlavně nepadat :)) a vyrazily jsme. Načasování bylo super, protože celá krajina byla ozářená večerním sluncem. Projely jsme na koních okruh, který v sobě zahrnoval rovinky, kopečky, řeku a ještě jsme navštívily ohradu s hříbaty. Jen co jsme tam totiž vlezly, hříbata si nás všimla a v celé skupině se rozběhla k nám. Pastva pro oko. Koně se vzájemně znali a tak se vítali a zdravili a přišlo mi to v tom večerním slunci až skoro kýčovité :). Po návratu na statek jsme se nechaly vyfotit, než jsme poctivě odevzdaly koníky i výstroj a vrátily se do kempu. Kemp byl malý, ale útulný. Tenhle zážitek rozhodně nebyly vyhozené peníze a když jsme šly spát, shodly jsme se s Lenkou, že jsme si radši měly zaplatit jízdu na koních 2x místo toho pronásledování velryb. 

Den desátý - horká koupel

Druhý den ráno jsme se vydaly do Reykiru - geotermální oblasti. Lenka konečně měla příležitost využít ty plavky, protože jsme navštívily Grettislaug. V podstatě se jedná o jeden domek, ve kterém sídlí kavárna, a dvě termální nádrže a jedno malé molo. Jede se tam po štěrkové cestě a tou samou cestou se pak zase dostanete zpátky. Já jsem si plavky nevzala a vody jsem měla tak jako tak za celý týden víc než dost, takže jsem využila času a zatímco si Lenka za drobný peníz užívala horkou lázeň, prošla jsem se po okolí a udělala pár fotek. Nebe bylo téměř bez mráčku a vypadalo to na jeden z teplejších dní. Když už Lence začalo být ve vodě horko (a taky přijel autobus plný důchodců), vyrazily jsme dál. Minuly jsme město Blönduós a cestou do Hvammstangi jsme odbočily ke Þingeyrakirkja u jezera Hóp. Tento kamenný kostel stojí na původním shromaždišti a jeho současná podoba je z 60. let 19. století. V okolí jsou jen dva větší domky s přilehlými stájemi a na pláních se pasou koně. V kombinaci s krásným počasím to dalo dohromady nádhernou zastávku.

Þingeyrakirkja

Po této zastávce jsme se ještě vydaly k Hindisvíku na poloostrově Vatnsnes. Oblast je známá největší kolonií tuleňů. Dojely jsme tam po prašné cestě a než se tak stalo počasí se opět změnilo k horšímu. Vydaly jsme se stezkou kopírující pobřeží, ale asi po půl hodině jsme se začaly bořit do bláta a po tuleních ani stopa, takže jsme se nakonec rozhodly vrátit k autu a vydat se dál směrem k Hvammstangi. Hvammstangi jsme pouze projely a protože z nedostatku času jsme se už na začátku dovolené rozhodly, že úplně vynecháme západní fjordy, zamířily jsme rovnou na západní část Islandu.

Fotografie jsou mé vlastní - respektujte, prosím, autorská práva :)

Pokračování této cesty najdete zde:
Západní Island a Zlatý okruh