Začátek naší cesty najdete zde:
Jihozápadní Island
Jihovýchodní Island
Východní Island
Severní Island
Den desátý - pokračování
Jakmile jsme za sebou zanechaly severní část Islandu, projely jsme městem Hvammstangi a pokračovaly směrem na poloostrov Snæfellsnes. Vzhledem k pokročilejší hodině jsme nakonec zakotvily ve městě Stykkishólmur. Toto město je největší na celém poloostrově. Ubytovaly jsme se v kempu, který sousedil s golfovým hřištěm a druhý den ráno jsme se zastavily v místní kavárně na dobrou sladkou snídani a hrnek kafe. Po tak příjemném startu jsme měly dost energie na to, abychom si prošly město a udělaly pár fotek, i když počasí nám příliš nepřálo.
Jihozápadní Island
Jihovýchodní Island
Východní Island
Severní Island
Den desátý - pokračování
Jakmile jsme za sebou zanechaly severní část Islandu, projely jsme městem Hvammstangi a pokračovaly směrem na poloostrov Snæfellsnes. Vzhledem k pokročilejší hodině jsme nakonec zakotvily ve městě Stykkishólmur. Toto město je největší na celém poloostrově. Ubytovaly jsme se v kempu, který sousedil s golfovým hřištěm a druhý den ráno jsme se zastavily v místní kavárně na dobrou sladkou snídani a hrnek kafe. Po tak příjemném startu jsme měly dost energie na to, abychom si prošly město a udělaly pár fotek, i když počasí nám příliš nepřálo.
Den jedenáctý - Zlatý okruh
Zamířily jsme do přístavu, kde jsme se vyškrábaly na čedičový ostrůvek Súgandisey (vede na něj z přístavu most, takže ani nevíte, že to už není součást pevniny). Nahoře se nachází menší červený maják a je odtamtud výhled na fjord Breiðafjörður. Je to příjemná, ale dost krátká procházka.
 |
| Stykkishólmskirkja |
Když jsme tedy s tímto plánem neuspěly, vydaly jsme se zpátky z kopečka do přístavu k autu a zamířily za další "atrakcí" tohoto města - Stykkishólmskirkja. Jedná se o architektonicky velmi netradiční kostel. Následně jsme usoudily, že už toho tady asi víc neuvidíme, takže jsme opět nasedly do auta a zamířily dál.
Jely jsme podél pobřeží a přiznám se, že poloostrov Snæfellsnes jsme projely velice rychle a téměř bez větších zastávek. Naše dovolená se blížila ke konci a už nám zbývaly pouze 2 dny na cestování. Poslední den jsme chtěly strávit v Reykjavíku a v klidu si všechno zabalit, uklidit a vrátit auto a večer už jsme se vracely zpátky do Mnichova. Ještě jsme také plánovaly navštívit Zlatý okruh. Túry jsme rovnou zavrhly vzhledem k počasí i k nedostatku času. Protože ale miluju majáky, tak dlouho jsem do Lenky hučela, až jsme se zajely podívat k jednomu místu u Vatnsborgu, kde jsou majáky rovnou dva. Jeden vypadá jako obří raketa a je přístupný. Druhý je podstatně menší a také situovaný víc do moře. Počasí se za celý den moc nevylepšilo, takže u majáků byla docela kosa. To mě ale nezastavilo a fotila jsem jako o život.
Dost nás mrzelo, že jsme časově nestíhaly projít národní park Snæfellsjökull. Protože jsme vynechaly hlavní lákadlo tohoto poloostrova, projet celý poloostrov i s menšími zastávkami nám nezabralo ani půlden. Zamířily jsme směrem na Reykjavík. Původně jsme uvažovaly o tom, že si projedeme ještě fjord Hvalfjörður, nicméně jsme netušily, že se to dá projet tunelem a tím pádem ušetřit trochu času. V tunelu se platí mýtné, což jsme zjistily, až když jsme se zařadily do fronty. Mýtné jsme platily v hotovosti, ale myslím, že brali i karty. Tunelem jsme profrčely a tím jsme celý západ Islandu nechaly za sebou. Zamířily jsme směrem na Zlatý okruh, který jsme na začátku naší cesty úplně vynechaly.
Vzhledem k tomu, že Zlatý okruh skýtá několik turistických atrakcí poměrně blízko u sebe a nedaleko Reykjavíku, jedná se o dost frekventovanou oblast. Počasí se nám ještě zhoršilo a chvílemi mrholilo. První zastávkou byl Þingvellir - národní park ležící v riftovém údolí. V roce 930 zde Vikingové založili Alþing, první demokratický parlament na světě. Jak se dalo předpokládat, bylo tam dost lidí. Na chvilku nám přestalo mrholit, ale pořád bylo celkem chladno. Byla to ale i tak celkem příjemná a velmi nenáročná procházka. Mimo jiné zde najdete také Þingvallakirkja, což je dřevěná stavba z roku 1859 postavená na místě původního kostela vysvěceného v 11. století.
Další zastávkou na Zlatém okruhu byl Geysir - původní zřídlo horké vody, podle něhož se uchytil název gejzír. Kdysi Geysir tryskal do výšky až 80 m, ale díky turistům se v 50.letech ucpal a přestal tryskat úplně. Turisté totiž do něj házeli kameny ve snaze vyprovokovat ho k častější aktivitě. V roce 2000 došlo k zemětřesení, které částečně průchod pro vodu uvolnilo a v současné době Geysir sem tam vytryskne. My jsme na něj čekaly docela dlouho v naději, že zrovna pro nás by se mohl uráčit..nicméně se nestalo, takže jsme se tedy spokojily s gejzírem Strokkur, který tryská v intervalech 5-10 minut do výšky 15 - 30 m.
Posledním lákadlem Zlatého okruhu, které jsme navštívily, byl vodopád Gullfoss (Zlatý vodopád). Bohužel nám už zase mrholilo, takže jsme nepoznaly kouzlo tohoto vodopádu v plné míře. Celkově nás Zlatý okruh moc nenadchnul, protože jsme už byly zmlsané tím, co jsme doposud viděly (a některá místa byla mnohem zajímavější než celý Zlatý okruh) a také proto, že tam bylo docela dost lidí. Pokud se tedy nechcete ochudit o dojem ze Zlatého okruhu, doporučuji navštívit ho na začátku vaší cesty, abyste se náležitě naladili na zbytek krás Islandu :)
Protože počasí bylo čím dál horší a taky přicházel večer, rozhodly jsme se s Lenkou stylově zakončit naší cestu tam, kde začala - v Selfossu. Předposlední noc jsme tedy strávily v tom samém kempu, kde jsme první noc spaly ve stanu a klepaly kosu. Cestu do kempu jsme už znaly, takže jsme ho našly bez problému. Když jsme tam však přijely, měly jsme dost problém najít si nějaké místo. Naše první návštěva vypadala tak, že kemp byl poloprázdný, zatímco tentokrát byl plný karavanů, stanů, přívěsů, aut a lidí. Když jsme se na recepci ptaly, co se děje, dozvěděly jsme se, že se ten víkend hraje nějaký fotbalový zápas, takže se na něj všichni přijeli podívat (popřípadě rovnou účastnit). Než jsme si stihly uvařit večeři a vybalit věci, kemp už téměř praskal ve švech. Všude byl kravál a malí fotbalisti pobíhali mezi karavany a stany až kdo ví do kolika.
Den dvanáctý - nekonečná noc v Reykjavíku
Ráno jsme opět vydatně posnídaly, připravily kafe a čaj na cestu, všechno naházely do auta a vyrazily do Reykjavíku. Čekal nás poslední den dovolené a noc ve "velkoměstě". Absolutně jsme netušily, co máme od Reykjavíku čekat a kolik času nám může zabrat procházka města. Chtěly jsme nejdřív najít kemp, postavit stan a pak dojít do centra. To se nám ale moc nepovedlo, protože jsme trochu zabloudily (mám tušení, že to byla moje vina, protože jsem navigovala opačným směrem). Takže jsme dojely ke kostelu Hallgrímskirkja, kde jsme po chvilce hledání našly na parkovišti místečko a šly jsme se podívat dovnitř. Průvodce nám vřele doporučoval výhled z věže, ale už nám dost docházely finance, takže jsme se toho výhledu rády vzdaly. Chvilku jsme poseděly vevnitř a pak jsme tedy odjely hledat ten kemp. Tentokrát se nám to už povedlo, takže jsme postavily stan a uvažovaly, co dál. Rozhodně jsme si chtěly užít noční život v Reykjavíku - jak příhodné, že to zrovna vyšlo na víkend. Jenže kemp byl docela daleko od centra, takže jsme se rozhodly, že už se do kempu večer vracet nebudeme a půjdeme si užívat noční život rovnou. Vzaly jsme si tedy jen nezbytné věci a převlíkly se do nejčistějšího oblečení, které jsme v krosnách našly (a že to dalo opravdu práci, něco čistějšího tam vyhrabat). Vyrazily jsme pěšky stejnou trasou, jakou jsme přijely a do centra jsme se dostaly přibližně za 20 minut svižné chůze.
V centru jsme prošly pár obchodů, navštívily jsme přístav a udělaly jsme si procházku kolem jezera Tjörnin. Konečně se nám poštěstilo a po pár dnech, kdy počasí za moc nestálo, nám svítilo sluníčko a bylo poměrně teplo.
Procházka kolem jezera zapříčinila to, že jsme dostaly hlad a chuť na něco jiného, než na instantní věci a rychlovky. Takže jsme se jednohlasně shodly, že je čas užít si trochu té kavárenskopovalečské kultury. Čekaly jsme, co nás cestou cvrnkne do nosu a našly jsme úžasně roztomilé, místy až kýčovitě roztomilé, Cafe Babalú. Tam jsme si daly luxusní jídlo (myslím, že to byl sendvič a tomatová polévka - ale i tak to bylo luxusní) a chvilku poseděly. Přemýšlely jsme, kam se ještě vrtneme, protože bylo celkem brzy na to, abychom zapadly do nějaké hospody a zatočily s rozpočtem. Lonely Planet nám doporučoval několik hospůdek, barů a vůbec všeho. Nabídka byla dost pestrá, akorát jsme se nemohly rozhodnout. Původně jsme chtěly do Kafibarrinu, ale byla tam fronta. Chvilku jsme se tedy ještě procházely po obchodech, až jsme nakonec skončily v Micro Baru. Mají tam různá piva z místních pivovarů, takže jsme s Lenkou vyzkoušely každá 2. Jenže je to tam opravdu maličké a my jsme měly chuť se bavit, takže jsme v průvodci našly, že nejlepší bude navštívit KEX Bar. Tam to bylo o dost živější a točili tam černé pivo. Hrozně jsme se těšila na tu báječnou chuť, dokud jsem ho opravdu neochutnala. Tohle pivo ani omylem nechutnalo jako naše černé, ale mělo jakousi uzenou příchuť. No co, nebylo to, to jsem čekala, každopádně po pár locích jsem si říkala, že ani tak to není špatné. Jenže než jsem dopila sklenici, tak už mi ta začouzená uzená chuť lezla krkem. Takže jsme dopily a šly jsme o dům dál.
A tímto končím s názvy barů a hospod, které jsme prošly, protože ve finále jsme za celou noc prošly (až na jeden) úplně všechny bary a hospody v ulici Laugavegur. Převážná většina všech barů a hospůdek je totiž situovaná v této ulici, případně hned na kraji v uličkách přilehlých. Ačkoli jména barů a hospůdek si nepamatuju, docela jistě vím, že tou ulicí jsme prošly několikrát tam a zpátky a vždycky jsme po cestě obdivovaly nekončící západ slunce. Potkávaly jsme na ulici spoustu lidí a celá ulice byla jedna velká party. Někdy ve tři ráno jsme si šly koupit sendvič do Subway, protože jsme umíraly hlady a když jsme se dopotácely do stanu, cestou nás doprovázel ten samý západ slunce, který jsme tam obdivovaly v devět večer.
Den třináctý - návrat domů
Poslední den jsme měly naplánovaný už jen úklid auta a balení, takže jsme si mohly trochu přispat. Letadlo nám letělo až v noci. Bohužel jsme se vzbudily do deště, což jsem zejména já rozhodně neuvítala, protože jsem vezla stan a nechtělo se mi ho balit mokrý. Naštěstí déšť po nějaké době přestal a než jsem stan začala rvát do obalu, už byl i trochu suchý. Celý den jsme měly obě mizernou náladu, protože se nám nechtělo domů. Dojedly jsme poslední zbytky instantního jídla a odjely na benzínku vyluxovat auto. To nám zabralo asi hodinu - musely jsme ho dát do původního stavu a po tom, co jsme v něm 10 dní prakticky bydlely, nevypadalo zrovna vábně. Když jsme usoudily, že víc už ho nevydrhneme, nachystaly jsme se užít si poslední společnou jízdu s naším Marcem, než ho vrátíme do půjčovny. Z půjčovny nás odvezli přímo na letiště, kde jsme si ještě v kavárně daly kafe a pak jsme několik hodin trávily na free-wifi a nabíječce a vyřizovaly zprávy.
A pak už nás čekal jen let do Mnichova a mě ještě vlak z Mnichova do Prahy, který měl výluku, takže jsem přijela domů po třech přestupech, s hodinovým zpožděním a úplně vyřízená. Přesto to byla jedna z nejlepších dovolených :)
Vzhledem k tomu, že Zlatý okruh skýtá několik turistických atrakcí poměrně blízko u sebe a nedaleko Reykjavíku, jedná se o dost frekventovanou oblast. Počasí se nám ještě zhoršilo a chvílemi mrholilo. První zastávkou byl Þingvellir - národní park ležící v riftovém údolí. V roce 930 zde Vikingové založili Alþing, první demokratický parlament na světě. Jak se dalo předpokládat, bylo tam dost lidí. Na chvilku nám přestalo mrholit, ale pořád bylo celkem chladno. Byla to ale i tak celkem příjemná a velmi nenáročná procházka. Mimo jiné zde najdete také Þingvallakirkja, což je dřevěná stavba z roku 1859 postavená na místě původního kostela vysvěceného v 11. století.Další zastávkou na Zlatém okruhu byl Geysir - původní zřídlo horké vody, podle něhož se uchytil název gejzír. Kdysi Geysir tryskal do výšky až 80 m, ale díky turistům se v 50.letech ucpal a přestal tryskat úplně. Turisté totiž do něj házeli kameny ve snaze vyprovokovat ho k častější aktivitě. V roce 2000 došlo k zemětřesení, které částečně průchod pro vodu uvolnilo a v současné době Geysir sem tam vytryskne. My jsme na něj čekaly docela dlouho v naději, že zrovna pro nás by se mohl uráčit..nicméně se nestalo, takže jsme se tedy spokojily s gejzírem Strokkur, který tryská v intervalech 5-10 minut do výšky 15 - 30 m.
Posledním lákadlem Zlatého okruhu, které jsme navštívily, byl vodopád Gullfoss (Zlatý vodopád). Bohužel nám už zase mrholilo, takže jsme nepoznaly kouzlo tohoto vodopádu v plné míře. Celkově nás Zlatý okruh moc nenadchnul, protože jsme už byly zmlsané tím, co jsme doposud viděly (a některá místa byla mnohem zajímavější než celý Zlatý okruh) a také proto, že tam bylo docela dost lidí. Pokud se tedy nechcete ochudit o dojem ze Zlatého okruhu, doporučuji navštívit ho na začátku vaší cesty, abyste se náležitě naladili na zbytek krás Islandu :)
Protože počasí bylo čím dál horší a taky přicházel večer, rozhodly jsme se s Lenkou stylově zakončit naší cestu tam, kde začala - v Selfossu. Předposlední noc jsme tedy strávily v tom samém kempu, kde jsme první noc spaly ve stanu a klepaly kosu. Cestu do kempu jsme už znaly, takže jsme ho našly bez problému. Když jsme tam však přijely, měly jsme dost problém najít si nějaké místo. Naše první návštěva vypadala tak, že kemp byl poloprázdný, zatímco tentokrát byl plný karavanů, stanů, přívěsů, aut a lidí. Když jsme se na recepci ptaly, co se děje, dozvěděly jsme se, že se ten víkend hraje nějaký fotbalový zápas, takže se na něj všichni přijeli podívat (popřípadě rovnou účastnit). Než jsme si stihly uvařit večeři a vybalit věci, kemp už téměř praskal ve švech. Všude byl kravál a malí fotbalisti pobíhali mezi karavany a stany až kdo ví do kolika.
Den dvanáctý - nekonečná noc v Reykjavíku
Ráno jsme opět vydatně posnídaly, připravily kafe a čaj na cestu, všechno naházely do auta a vyrazily do Reykjavíku. Čekal nás poslední den dovolené a noc ve "velkoměstě". Absolutně jsme netušily, co máme od Reykjavíku čekat a kolik času nám může zabrat procházka města. Chtěly jsme nejdřív najít kemp, postavit stan a pak dojít do centra. To se nám ale moc nepovedlo, protože jsme trochu zabloudily (mám tušení, že to byla moje vina, protože jsem navigovala opačným směrem). Takže jsme dojely ke kostelu Hallgrímskirkja, kde jsme po chvilce hledání našly na parkovišti místečko a šly jsme se podívat dovnitř. Průvodce nám vřele doporučoval výhled z věže, ale už nám dost docházely finance, takže jsme se toho výhledu rády vzdaly. Chvilku jsme poseděly vevnitř a pak jsme tedy odjely hledat ten kemp. Tentokrát se nám to už povedlo, takže jsme postavily stan a uvažovaly, co dál. Rozhodně jsme si chtěly užít noční život v Reykjavíku - jak příhodné, že to zrovna vyšlo na víkend. Jenže kemp byl docela daleko od centra, takže jsme se rozhodly, že už se do kempu večer vracet nebudeme a půjdeme si užívat noční život rovnou. Vzaly jsme si tedy jen nezbytné věci a převlíkly se do nejčistějšího oblečení, které jsme v krosnách našly (a že to dalo opravdu práci, něco čistějšího tam vyhrabat). Vyrazily jsme pěšky stejnou trasou, jakou jsme přijely a do centra jsme se dostaly přibližně za 20 minut svižné chůze.
Procházka kolem jezera zapříčinila to, že jsme dostaly hlad a chuť na něco jiného, než na instantní věci a rychlovky. Takže jsme se jednohlasně shodly, že je čas užít si trochu té kavárenskopovalečské kultury. Čekaly jsme, co nás cestou cvrnkne do nosu a našly jsme úžasně roztomilé, místy až kýčovitě roztomilé, Cafe Babalú. Tam jsme si daly luxusní jídlo (myslím, že to byl sendvič a tomatová polévka - ale i tak to bylo luxusní) a chvilku poseděly. Přemýšlely jsme, kam se ještě vrtneme, protože bylo celkem brzy na to, abychom zapadly do nějaké hospody a zatočily s rozpočtem. Lonely Planet nám doporučoval několik hospůdek, barů a vůbec všeho. Nabídka byla dost pestrá, akorát jsme se nemohly rozhodnout. Původně jsme chtěly do Kafibarrinu, ale byla tam fronta. Chvilku jsme se tedy ještě procházely po obchodech, až jsme nakonec skončily v Micro Baru. Mají tam různá piva z místních pivovarů, takže jsme s Lenkou vyzkoušely každá 2. Jenže je to tam opravdu maličké a my jsme měly chuť se bavit, takže jsme v průvodci našly, že nejlepší bude navštívit KEX Bar. Tam to bylo o dost živější a točili tam černé pivo. Hrozně jsme se těšila na tu báječnou chuť, dokud jsem ho opravdu neochutnala. Tohle pivo ani omylem nechutnalo jako naše černé, ale mělo jakousi uzenou příchuť. No co, nebylo to, to jsem čekala, každopádně po pár locích jsem si říkala, že ani tak to není špatné. Jenže než jsem dopila sklenici, tak už mi ta začouzená uzená chuť lezla krkem. Takže jsme dopily a šly jsme o dům dál.
A tímto končím s názvy barů a hospod, které jsme prošly, protože ve finále jsme za celou noc prošly (až na jeden) úplně všechny bary a hospody v ulici Laugavegur. Převážná většina všech barů a hospůdek je totiž situovaná v této ulici, případně hned na kraji v uličkách přilehlých. Ačkoli jména barů a hospůdek si nepamatuju, docela jistě vím, že tou ulicí jsme prošly několikrát tam a zpátky a vždycky jsme po cestě obdivovaly nekončící západ slunce. Potkávaly jsme na ulici spoustu lidí a celá ulice byla jedna velká party. Někdy ve tři ráno jsme si šly koupit sendvič do Subway, protože jsme umíraly hlady a když jsme se dopotácely do stanu, cestou nás doprovázel ten samý západ slunce, který jsme tam obdivovaly v devět večer.
Den třináctý - návrat domů
Poslední den jsme měly naplánovaný už jen úklid auta a balení, takže jsme si mohly trochu přispat. Letadlo nám letělo až v noci. Bohužel jsme se vzbudily do deště, což jsem zejména já rozhodně neuvítala, protože jsem vezla stan a nechtělo se mi ho balit mokrý. Naštěstí déšť po nějaké době přestal a než jsem stan začala rvát do obalu, už byl i trochu suchý. Celý den jsme měly obě mizernou náladu, protože se nám nechtělo domů. Dojedly jsme poslední zbytky instantního jídla a odjely na benzínku vyluxovat auto. To nám zabralo asi hodinu - musely jsme ho dát do původního stavu a po tom, co jsme v něm 10 dní prakticky bydlely, nevypadalo zrovna vábně. Když jsme usoudily, že víc už ho nevydrhneme, nachystaly jsme se užít si poslední společnou jízdu s naším Marcem, než ho vrátíme do půjčovny. Z půjčovny nás odvezli přímo na letiště, kde jsme si ještě v kavárně daly kafe a pak jsme několik hodin trávily na free-wifi a nabíječce a vyřizovaly zprávy.
A pak už nás čekal jen let do Mnichova a mě ještě vlak z Mnichova do Prahy, který měl výluku, takže jsem přijela domů po třech přestupech, s hodinovým zpožděním a úplně vyřízená. Přesto to byla jedna z nejlepších dovolených :)
Fotografie jsou mé vlastní - respektujte, prosím, autorská práva :)
Žádné komentáře:
Okomentovat