Začátkem ledna 2015 jsme se s mojí spolucestovatelkou Lenkou dohadovaly, kam vyrazíme na dovolenou letos. Já jsem jednoznačně navrhovala země, které jsou víc severněji. Lenka se nebránila, i když myslím, že tam jednou padla i Francie, což jsem vyloženě nezavrhovala, nicméně do dalšího kola se bohužel neprobojovala. Debata se táhla několik dní, téměř snad i týdnů, protože jsme se pořád nemohly rozhodnout. Mezi možnostmi byla opět Skandinávie, Irsko a Skotsko. Chtěla jsem i Grónsko, ale to Lenka okamžitě pohřbila se slovy, že tam nehodlá umrznout. Už si vůbec nevzpomínám, jak nakonec vyhrálo to Irsko, ale Lenka mi tvrdí, že jsem si to vybrala já :) Takže začátkem roku jsme si koupily letenky do Dublinu a těšily se na prvních 14 dní v červnu, jak si to opět pěkně užijeme.. A užily jsme si to tak, že se nám o tom ani nesnilo..
Přípravy
Tentokrát jsme letěly každá zvlášť, protože letenky vycházely cenově téměř stejně. Lenka letěla z Memmingenu (a zpátky měla letenku do Mnichova). Obě jsme letěly s Ryanair a přiletět do Dublinu jsme měly cca 15 minut po sobě. Zajímavé bylo, že Lenka měla omezení na krosnu 15 kg, zatímco já z Prahy celých 20 kg (což se mi hodilo, protože jsem vezla stan). Člověk by čekal, že od jedné společnosti jsou stejná pravidla..
Zamluvily jsme si opět auto (tentokrát u společnosti Budget) a na první noc taky pokoj v hotelu poblíž letiště, který nabízel i shuttle bus. První komplikace se vynořila někdy v březnu či dubnu, kdy mi Lenka napsala, že jí posunuli let a přiletí do Dublinu až někdy v půl 12. Já měla dorazit nějak kolem osmé, takže mi nezbývalo nic jiného, než tam na ní počkat. No ale říkala jsem si, že to nějak přežiju a budu si třeba číst.
Jak se daný termín blížil, začínala jsem mít neurčitý pocit, že se něco stane. Byla jsem nervózní z cesty a z balení a vůbec jsem nechápala proč, protože jsem se v podstatě do Irska svým způsobem těšila, jen jsem prostě měla pocit, že něco není tak jak by mělo být. Moje nervozita se neskutečným způsobem prohlubovala a v den odletu jsem čekala katastrofu každou vteřinou. Většinou před odjezdem nejsem ani zdaleka tak nervózní, ale tentokrát jsem byla vážně na zabití. Balení proběhlo v klasickém modelu - vyházet půlku skříně, udělat si seznam, zjistit, že všechno se mi tam nevejde, předělat seznam, zabalit spoustu kravin, vyházet spoustu kravin, zoufalstvím roztrhat seznam, propadat panice, že se mi to tam opravdu nevejde, racionálně se zamyslet nad tím, co vlastně všechno s sebou nepotřebuji, narvat krosnu k prasknutí a následně si oddychnout, že mám zabaleno. V neděli 31.5.2015 odpoledne jsem byla připravená vyrazit na letiště. Chvíli jsem uvažovala, jestli radši nepojedu taxíkem, než abych se trmácela s tím vším MHD. Nakonec ale vyhrála moje šetřílkovská stránka a tak jsem rovnou vyzkoušela novou trasu metra A a hojně diskutovanou stanici Nádraží Veleslavín. Z vyprávění jsem slyšela, jak tam nejsou eskalátory a jsou tam místo toho nosiči a už jsem to viděla v nejhorších barvách. Musím ale říct, že kritiky byly poněkud přehnané. Samozřejmě to není úplně domyšlené, nicméně eskalátory chybí až na té poslední části trasy z podchodu na nádraží a schody nejsou nijak dlouhé. Ano, je to poněkud otravné tahat to v ruce, ale nosič ochotně nabízel své služby (které mimochodem NIKDO z kolemjdoucích nevyužil).
Jakmile jsem na letišti prošla všemi nutnými procedurami odbavování, trochu jsem se uklidnila a když jsem nasedla do letadla, hned jsem se cítila trochu líp a větší část nervozity opadla. Těšila jsem se, jak budu celou cestu pěkně spát, ale moje představa se rozplynula v okamžiku, kdy do letadla nastoupila skupinka asi dvaceti Irů v hojném alkoholovém opojení a usadila se všude kolem mého místa. Začali si pouštět hudbu z mobilu nahlas na celé letadlo, pán přede mnou se neustále otáčel na kamarády za mnou (čili mě příšerně prudil, protože neustále koukal mým směrem a navíc si pořád nad mou hlavou podávali nějaké věci, většinou pivo) a pořád tam cosi vyřvával a objednával si Heinekeny - nevím kolik jich bylo, u pátého jsem to přestala počítat. Takhle jsem tedy strávila 2,5 h letu do Dublinu a byla jsem vážně šťastná, když jsem z toho letadla vylezla. Říkala jsem si, že mi ta dovolená moc pěkně začíná a jestli to takhle bude v celém Irsku, tak že to asi není nic pro mě.
Čekání na letišti
Protože jsem byla celkem utahaná a před sebou jsem měla ještě několik hodin čekání na Lenku, koupila jsem si v místní kavárně obří latté a malinový muffin. Latté mi chutnalo, nicméně muffin byl takový mdlý, takže pokud budete v Dublinu na letišti, tak si v AMT Coffee muffin nedávejte :) Usadila jsem se u stolečku a vytáhla svou pojízdnou kancelář - tužku, post-ity, diář a průvodce Lonely Planet. Ačkoli jsem loni na Lonely Planet celkem nadávala, rozhodla jsem se mu dát druhou šanci a do Irska jsem si koupila průvodce opět z této edice. Měla jsem ho doma asi už měsíc před odletem, ale nebyla jsem schopná se dokopat k tomu, abych si ho prošla a připravila nám nějaký cestovní itinerář. Takže jsem několik následujících hodin strávila tím, že jsem si listovala v průvodci a dělala poznámky.
Trochu mě zarazilo, že se průvodce u žádného města v sekci Ubytování nezmiňoval o kempu. Navíc jsem ani žádný kemp nenacházela na detailních mapkách větších měst. Oproti Islandu velká změna, protože tam byl kemp vyznačený i ve vesničce čítající celkem 5 domků. Pro tuto chvíli jsem se to ale rozhodla ignorovat a jala se studovat zajímavá místa, která rozhodně musíme vidět. Asi po hodině listování průvodcem za občasného uzobnutí muffinu jsem se cítila příšerně vyčerpaná a ani kafe mi nepomohlo. Protože jsem měla u sebe všechna svoje zavazadla, nemohla jsem se ani jít někam projít (nebo spíš jsem se s tím nechtěla nikam tahat). Na letišti je naštěstí free wifi, takže jsem chvíli posílala zprávy kamarádům o tom, jak se nudím a jak se mi chce spát. Pak jsem se přesunula na lavičku k příletům a tam jsem strávila zbytek času, než se ke mně konečně připojila Lenka a vyrazily jsme najít taxík. Našly jsme ho bez problému a následující noc jsme strávily v hotelu Travelodge Dublin Airport North Swords. Měly jsme manželskou postel a jednu společnou deku, což nesnáším, ale nakonec jsme to přežily.
Den první - hurá, máme Corollu
Ráno jsme si udělaly instantní kaši k snídani (protože snídaně v hotelu nebyla v ceně pokoje) a vyrazily na shuttle bus opět zpátky na letiště. Tam jsme si našly kancelář Budgetu a ty nás (a skupinu dalších turistů) odvezli k jejich výdejně aut. Jeli jsme asi 10 minut a dorazili jsme na obrovské parkoviště, kde stála auta od několika společností. Dostaly jsme papíry od auta a Lenka mi celá bledá oznámila, že nemáme Golfa, nýbrž Toyotu Corollu v modré barvě. Nechápala jsem, proč to říká tak pochmurně, dokud jsem naše auto nezahlídla vyčnívat z řady. Oproti Polu, které jsme měly půjčené loni, byla tohle obrovská kráva. Lenka mi řekla, že s tímhle teda nepojede, navíc ještě jezdit s tím vlevo. Na to jsem neměla co říct a tak jsem se místo toho začala věnovat kontrole auta (ne, že bych byla kdo ví jaký odborník). Podle nákresu to mělo mít jediný škrábanec vzadu u kufru, jinak auto vypadalo neuvěřitelně nepoškrábaně. Jak jsme tam tak okouněly a obcházely auto, přišel k nám pán z Budgetu a ptal se nás, jestli je všechno ok. Lenka se mu snažila vysvětlit, že to auto je moc velké a že se s ním bojí jezdit. On se tomu jen zasmál a řekl nám, že to si zvykneme a odešel. Lenka zbledla ještě víc a pak už nám nezbylo nic jiného, než si naložit věci a vyrazit.
Protože bylo jasné, že do centra Dublinu s tímhle nepojedeme a chtěla jsem Lenku ušetřit nervů, naplánovala jsem nám první den trasu severně od Dublinu. Navrhla jsem Lence večer předtím, že bychom to mohly vzít zase proti směru hodinových ručiček a tak se taky stalo. První naše zastávka byla na Hill of Tara. Bohužel jsme si to tam moc neužily, protože po cestě z parkoviště Budgetu nám začalo poprchávat a následně začalo regulérně pršet. Za krásného deště jsme se z Hill of Tara vydaly směrem na Trim, kde jsme po cestě našly značku na nějaký menší hrádeček, kam jsme se tedy zajely taky podívat. Déšť střídavě trochu polevoval aby následně zvýšil intenzitu. Udělaly jsme tam tedy pár fotek a pokračovaly jsme na hrad Trim (platí se vstup), kde nás zastihl už opravdový slejvák, takže ani z Trimu jsme si prakticky nic neužily a strávily jsme tam celkem asi 15 minut včetně návštěvy WC. Nevím jak Lenka, ale já mám jen asi 3 fotky.
Když jsme před deštěm prchly do auta, uvažovaly jsme, kam pojedeme dál. V plánu jsem měla ještě Brú na Bóinne, Mellifont Abbey a Monasterboice. Jenže s takovým slejvákem nemělo smysl se tam vůbec vydávat, protože všude se platil vstup a všechno bylo venku, čili by to mělo naprosto stejný výsledek, jako návštěva Trimu. Rozhodly jsme se tomu tedy ujet. Navíc jsme zjistily, že v Irsku to není jako na Islandu a nemají kempy ve všech městech. Podle mapy, kterou naštěstí Lenka měla s sebou, to vypadalo, že kempy nemají naopak skoro nikde. Musely jsme tedy začít plánovat cestu tak, abychom se vždy večer přiblížily k městu, kde je kemp vyznačený. Což ale ještě neznamenalo, že tam ten kemp opravdu je, jak jsme se několikrát přesvědčily. Rozhodly jsme se tedy vyrazit směrem k Mullingaru, kde byl na mapě značený kemp a současně jsme doufaly, že ujedeme tomu dešti. Částečně se nám to povedlo, ale háček byl v tom, že jsme Mullingar projely křížem krážem a kemp jsme nenašly. Nenašly jsme dokonce ani žádný ukazatel, který by zmiňoval, že se v blízkosti nějaký kemp nachází (jak jsme se měly přesvědčit v následujících dnech, v Irsku je tohle naprosto běžná praxe). Musely jsme tedy vymyslet plán B a zajistit si spaní jinde. Vzhledem k tomu, že jsme obě byly zmoklé jak myši ještě z Trimu a trochu nás to demotivovalo, myšlenka na strávenou noc v nějakém B&B s báječnou snídaní byla více než lákavá. Přes booking.com jsme si tedy vyhledaly nejbližší B&B, zamluvily si pokoj a vydaly se do Kilbegganu, který je od Mullingaru asi 10 -15 minut jízdy. Námi zvolené útočiště se jmenovalo Seber House B&B a bylo to tam naprosto boží.
Paní nám při příjezdu udělala kafe a ještě přinesla domácí koláč, což pro nás bylo jako balzám na naší zmoklou cestovatelskou dušičku. Chvilku jsme si s ní povídaly a dozvěděly jsme se, že pár minut chůze od
domu se nachází místní palírna, kde dělají prohlídky a ochutnávky.
Protože už bylo celkem pozdě, nechaly jsme návštěvu na ráno. Zatímco
jsme si pochutnávaly na kávě a koláči, přestalo pršet a na chvilku
vylezlo i sluníčko, takže po příjemné svačince jsme si udělaly procházku
městem. Byly jsme venku sotva půl hodinky a už se zase začalo zatahovat a následoval déšť, který trval celou noc až do rána.
Den druhý - prohlídka palírny a déšť
Spaly jsme jak v bavlnce a ráno nás čekala příjemná snídaně, na kterou jsme se těšily jak malé. Mezitím přestalo pršet a vypadalo to velmi slibně, takže jsme se rozloučily a vyrazily na návštěvu Kilbegganské palírny. Za 8,50 Euro si užijete procházku po plírně bez průvodce (dostaly jsme papírový letáček s informacemi) a následně v baru dostanete vzorek místní whiskey. Prohlídka je to moc pěkná, všude spousta sudů a krabic, nahoře nad střechou je teráska, která vypadá jako malá zahrádka a celkově to má takovou velmi příjemnou atmosféru. Navíc jsme tam byly poměrně brzo, takže jsme si to užily bez velkých davů turistů (ty jsme potkaly až když jsme byly téměř na odchodu). Na konci prohlídky jsme každá vyfasovala lahvičku whiskey, to aby se nám lépe spalo :)
Protože už v Kilbegganu nebylo nic dalšího, co bychom mohly vidět, vrátily jsme se opět do Mullingaru a odtamtud jsme zamířily k Loughcrew Hills. Jedná se o staré pohřebiště s mohylami. Většina z nich je napůl rozpadlá, ale do jedné se dá po domluvě se správci vstoupit. Když jsme dorazily na místo, naštěstí zrovna svítilo sluníčko, takže to byla moc příjemná procházka. Vydaly jsme se (a s námi i skupina motorkářů v důchodu) na výšlap do kopce k mohylám. Kolem se volně potulovaly ovečky, cítily jsme vítr ve vlasech a celkově to byla prostě idylka. Vstup se neplatil, nikde nebyly žádné vymezené cestičky, takže jsme se mohly potulovat kde jsme chtěly a měly jsme krásný výhled do kraje. Počítám, že nám to celé nezabralo víc jak 45 minut (ale můj odhad je dost chatrný). Když jsme se vrátily k autu, nešlo to jinak a musely jsme hojně posvačit. Automaticky jsme totiž najely na náš loňský svačící režim - jedly jsme prostě pořád.
Od mohyl jsme se vydaly do Boyle, kde se nachází Boyle Abbey. Když jsme tam dorazily, měli už zavřeno, takže jsme si to obešly jen zvenku. Abbey se nachází uprostřed města a tvoří ho rozvaliny původního opatství a prosklená stavba, která pravděpodobně tvarem odpovídá původnímu tvaru toho, co se už nedochovalo. Skleněná část v kombinaci s kamennými zdmi působí poněkud zvláštně. Protože bylo zavřeno a v Boyle nebylo nic dalšího, návštěva města nám zabrala sotva půl hodinky a následně jsme se vydaly směrem na Sligo, kde jsme podle mapy předpokládaly, že má být i kemp a doufaly jsme, že tentokrát ho najdeme.
Problémy s autem
Po cestě jsme ještě odbočily na Carrowkeel. Měly jsme trochu problém odbočku najít, ale nebylo to poprvé ani naposledy. Nakonec jsme dorazily na takové malé "parkoviště" uprostřed pastvin, kde nestálo žádné auto. Předpokládaly jsme, že se dá jet autem ještě dál, ale chtěly jsme se trochu projít. Neměly jsme nejmenší tušení, kolik času nám to tak zabere, ale říkaly jsme si, že to nebude moc dlouhá procházka, takže jsme si s sebou ani nebraly svačinu :) Vzaly jsme jen foťáky a vyrazily směrem do kopce. Když jsme vyšláply ten kopec, našly jsme nahoře parkoviště, které ale nebylo o moc větší než to, na kterém jsme parkovaly my, a rozcestník, který ukazoval, že jdeme dobře na Carrowkeel. Na dohled jsme neviděly nic než ovečky, což jsme si náležitě užívaly a můžu říct, že z žádného místa nemám tolik fotek, jako z cesty ke Carrowkeel. Ovečky nám dobrovolně či nedobrovolně pózovaly na tisíc způsobů. Cesta to byla nenáročná, nicméně celkem dlouhá. Po nějaké době jsme došly na místo, kde bývaly cedule. V současné době tam ale byly pouze dvě kovové tyče a cedule nikde. Mohyly taky ne. Cesta dál pokračovala zpátky do údolí k nějakým domkům, což se nám moc nezdálo. Zklamaně jsme se tedy rozhodly, že se vrátíme, když nás záhadným způsobem osvítilo a zahlédly jsme málo vyšlapanou cestičku směrem nahoru na vedlejší kopec. Původně to vypadalo jako ovčí stezka, ale jak se ukázalo, byla to trasa k mohylám. Po celé cestě jsme nepotkaly živou duši, což jsme si báječně užívaly. Nahoře se nacházelo několik mohyl roztroušených po celém vrcholu kopce. Cesta zpátky byla stejně prima jako cesta tam a po dešti ani památky, takže jsme si začaly říkat, jak ta dovolená začíná být super. Kvůli tomu dešti, který nás pronásledoval den předtím a částečně i tento den, jsme obě začínaly být rozladěné. Pěkně jsme si notovaly, jak to nakonec bude skvělá dovolená, ještě když jsme si cpaly v autě cookiesky do našich bezedných úst. Jenomže Irsko není země pro padavky a aby vás přijalo, musíte si to zasloužit. Takže několik kilometrů před Sligem nám v autě začalo tak nějak podivně skřípat a vypadalo to na přední levou brzdu. To naší euforii poněkud utlumilo, protože s poškozenými brzdami (nebo alespoň s podezřením na poškozené brzdy) jsme si samozřejmě netroufly pokračovat. Zastavily jsme tedy u krajnice na blikačky a začaly náležitě panikařit. Potom jsme se snažily dovolat na x čísel, které jsme našly v papírech k autu. Nakonec se nám to povedlo, nahlásily jsme problém a taky kde se nacházíme a čekaly jsme, až nám zavolají zpátky, co s námi tedy hodlají dělat. Dozvěděly jsme se, že pro nás přijede odtahovka a pokusí se náš problém vyřešit, případně dostaneme nové auto. Notnou chvíli jsme čekaly, načež přijel hrozně milý pán, popsaly jsme mu problém, on se s tím projel (a jako naschvál to samozřejmě přestalo skřípat) a po našem ujištění, že to opravdu skřípe celkem děsivě, odmontoval kolo. Řekl nám, že to bude pravděpodobně kamínek v brzdě a že se to stává dost často. A měl pravdu. Kamínek nám tedy vyndal, přidělal kolo a popřál nám hezký večer a byl fuč. Nic už nám nebránilo, abychom se vydaly do Sliga a následně do Strandhill, kde jsme se těšily na sprchu a večeři v kempu. Jaké bylo naše rozčarování, když jsme našly kemp a tam závoru s informací, že recepce je otevřená od 9-21 a mimo tyto hodiny se tam člověk nemá šanci dostat. Samozřejmě díky kamínku v brzdě jsme se zdržely a tím pádem jsme do kempu dorazily až v 10 večer. S tímhle jsme rozhodně nepočítaly, takže jsme neměly v záloze žádný plán B. Opět tedy přišel na řadu booking.com, kde jsme hledaly nejbližší volné ubytování. B&B nepřicházel v úvahu, protože už bylo dost pozdě a to by nás asi domácí nepřivítali s otevřenou náručí. Hostel se nám taky nepovedlo najít (i když jsme se později dozvěděly, že ve Strandhillu jeden je) a tak jsme se tedy (s mým bručením) ubytovaly v Best Western hotelu. A můžu vám říct, že za 70 Euro jsem čekala něco trochu jiného. Dostaly jsme příšerný pokoj s kapajícím kohoutkem, ve kterém bylo přetopeno, okno bylo do nějakého dvorečku a všechno tam smrdělo a vypadalo to jak kdyby to tam postavili před sto lety a od té doby to tam nikdo neudržoval. Snídaně pochopitelně v ceně nebyla. Zvenku hotel působil děsně nóbl, ale náš pokoj byl teda tragédie. Obě dvě jsme usnuly silně rozladěné.
Den třetí - Donegal castle a zajíci v kempu
Druhý den ráno jsme si uvařily kafe a čaj na cestu (naštěstí za ty peníze jsme na pokoji měly alespoň rychlovarnou konvici) a rychle se zabalily, abychom mohly vypadnout ze Sliga co nejdřív. Zamířily jsme na Creevykeel, který se nachází hned u cesty a když to minete, tak se vůbec nic nestane. Bylo to tak nezajímavé, že jsem si neudělala jedinou fotku. Odtamtud jsme pokračovaly do Drumcliffu, kde se nachází hrob W. B. Yeatse. Potkaly jsme tam celé autobusy turistů, převážně důchodců. Obecně na celé trase a hlavně v kempech jsme nepotkaly téměř nikoho v našem věku a málo lidí se stanem, většinou tam všichni kempují s celým karavanem (takže ano, malá nápověda, minimálně jeden kemp jsme na své dovolené našly :)). Kolem hory Benbulben jsme zamířily do Mullaghmore, kde jsme si udělaly krátkou procházku po pláži a následně jsme pokračovaly do vesničky Rossnowlagh, kde se nachází rozpadlé opatství. Ze samotného opatství tam toho moc nezbylo, nicméně kousek dál byl vodní mlýn, který k opatství patřil. Tam byla kavárnička a možnost projít si přilehlou zahrádku, ale bohužel měli zavřeno. Tak jsme to vzaly po lesní pěšině kousek podél potoka. Všude rostl (a voněl) medvědí česnek.
Po této zastávce jsme se vydaly do Donegalu, kde jsme ten den vychytaly akci na vstup zdarma na Donegal Castle. Dokonce jsme k tomu dostaly i česky psaný papír s informacemi o hradu (asi poměrně stará záležitost, neboť nadpis byl Czechoslovakia :)). Celá procházka hradu nám nezabrala moc času, protože hrad je opravdu maličký. Následně jsme ještě navštívily místní hřbitov, daly si sváču a vyrazily dál.
Z Donegalu jsme zamířily na Slieve League Cliffs, cestou jsme ale špatně odbočily a dojely jsme až do Glemcolumbcille. Trochu jsme si protáhly nohy cestou na vyhlídku a následně vyrazily tentokrát už správným směrem. Procházka na Slieve League Cliffs nám zabrala něco přes 2 h a to jsme nešly až úplně na samotný konec. Zastavily jsme dole na nově postaveném parkovišti a jaly se vyšlápnout si kopeček, abychom posléze zjistily, že nahoře se dá parkovat taky. Protože ale bylo opravdu příjemné počasí, nijak nám to nevadilo. Chvilku jsme si odpočinuly, udělaly pár fotek a po chvíli jsme pokračovaly zase výš, odkud byl výhled na druhou stranu útesů. Celkově velmi příjemná procházka s krásným výhledem.
Po návratu k autu jsme usoudily, že už nemá smysl hledat další zajímavá místa a poučeny z předchozí noci jsme se rozhodly najít co nejdřív nějaký kemp, než nám zavřou recepci. V okolí se podle mapy nacházely rovnou dva. První kemp, který byl značený poblíž Killybegs, jsme ale bohužel nenašly. Zachránil nás až ten druhý, u vesničky Ardara směrem na Portnoo. I tak jsme ale měly poněkud problém ho najít, takže jsme se ptaly místních. Pán, u jehož domku jsme zastavily, nám ochotně sdělil, že už nejsme daleko. Pokračovaly jsme tedy podle jeho instrukcí a najednou se z písečných dun vynořil nápis a brána kempu. Zajely jsme tam a musím, říct, že tenhle kemp byl u té nejhezčí pláže, jakou jsme za celou naší dovolenou viděly. V kempu hojně pobíhali zajíci, kteří měli nory skoro vedle našeho stanu a pláž byla nedaleko. Jakmile jsme tedy postavily stan a náležitě povečeřely, vydaly jsme se při západu slunce na procházku po pláži. Na pláži jsme se docela pěkně vyřádily s foťákem a tak jsme zakončily celkem povedený den bez jediné nehody.
Den čtvrtý - maják a auto ve škarpě
Druhý den ráno stálo počasí zase za houby. Původně jsme se chtěly ještě ráno jít podívat na pláž, ale protože bylo hnusně, tak jsme jen v rychlosti zabalily stan a vyrazily dál. Dojely jsme do Glenties, kde jsme se marně snažily sehnat kartuši na vařič. Ne, že by tam žádné neměli, ale neměli tu, kterou jsme potřebovaly a tak jsme se už pomalu opět loučily s teplou večeří. Místo kartuše jsme tam ale narazily na bio obchod, kde navíc dokonce přítomné majitelky i dělaly kafe a vařily. Takže jsme si tam chvilku poseděly nad hrnkem kávy a já jsem obdivovala suroviny, které u nás sháním s největším vypětím sil. Z následného rozhovoru s majitelkou jsme zjistily, že jsou původně z Německa.
Z Glenties jsme si udělaly krátkou zajížďku do údolí Poisoned Glen a k Doe Castle, bohužel nám celou cestu dost lilo, takže to za moc nestálo. Protože jsem opět do Lenky hučela kvůli majáku (já už jsem prostě taková, mám pro ně slabost), tak jsme se vydaly na poloostrov Fanad k mysu Fanad Head, kde se jeden maják nachází. Původně jsme si naivně myslely, že se dá dojít až k němu, což se ale bohužel nedalo, nicméně se dalo dojít po překročení oplocení na protější skalnatý výběžek, ze kterého je maják pěkně vidět. Počasí bohužel celý den za moc nestálo, střídavě nám pršelo nebo bylo zataženo a o sluníčku jsme si mohly tak maximálně nechat zdát. Přesto se nám trochu poštěstilo vychytat zrovna chvilku, kdy nepršelo a to při návštěvě zahrady v Kerrykeel. Sice tam mají nehorázně drahé vstupné, ale prý je to na charitu, tak doufáme, že nekecali :) Zahrada sama o sobě je dost rozlehlá a zrovna tam všechno krásně kvetlo (a na můj vkus až moc smrdělo), prošly jsme to asi za hodinku všemi možnými cestičkami. Myslím, že za hezčího počasí to musí být super na odpolední posezení (v částech zahrady jsou udělané lavičky). Nám byla ale docela zima a ze zahrady jsme si na botách přinesly k autu pěknou zásobu čerstvě posekané trávy.
Odtamtud jsme se vydaly hledat kemp poblíž. Bohužel značení opět selhalo, takže jsme ho nenašly a několik km jsme jezdily v podstatě v kruhu (neustále jsme projížděly z různých směrů ty samé vesničky). Už jsme začínaly být naštvané a říkaly jsme si, že tomu dáváme poslední šanci a jinak budeme vymýšlet záložní plán, když se nám povedlo vyhnout se protijedoucímu vozidlu tak dokonale, že jsme půlkou auta skončily ve škarpě. Byla to zrovna moje půlka, takže jsem se drápala přes sedadlo řidiče, zatímco pán z protijedoucího vozu zastavil a šel se podívat, co že se nám to vlastně stalo. Do toho přijel další pán, který nám sdělil, že to je v pořádku a že má v autě lano a vytáhne nás. Takže nám to pánové po chvíli vytáhli se slovy, že pokud je to auto z půjčovny, tak to nemáme v půjčovně hlásit a že s tím určitě nic není. Ujistili nás taky, že kemp v blízkosti rozhodně je, což v nás probudilo novou naději.
Po této prima zkušenosti Lenka jela hodně opatrně a pokud možno úplně prostředkem a chudinka zbledla kdykoli jsme míjely další auto. Kemp jsme nakonec opravdu našly a zjistily jsme, že jsme asi 3x projely kolem té cedule (která ale vypadala jako reklama na kdo ví co). Postavily jsme si stan a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že pán na recepci prodává kartuše a shodou okolností má i tu naší. Tvrdil nám, že jí tam má úplně náhodou, že mu jí tam někdo nechal, ať si s tím dělá co chce. Takže nám jí prodal za 2 Eura. Libovaly jsme si, jaká je to super cena a konečně jsme si uvařily teplou večeři. Lenka si pro jistotu dala i "panáka" whiskey z Kilbegganské destilérky, protože po tom nerváku s autem ve škarpě to rozhodně potřebovala.
Když jsme se chystaly ke spánku, začalo zase pršet a lilo celou noc naprosto neskutečným způsobem. Já jsem nemohla spát, měla jsem mokrý spacák i karimatku, byla mi zima a nenáviděla jsem Irsko tak moc, že jsem si uprostřed noci začala hledat letenku kamkoli jinam a chtěla jsem okamžitě odletět. Nerada to přiznávám (natož takhle veřejně), ale měla jsem opravdu tak slabou chvíli, že jsem si říkala, že ta dovolená je úplně na houby a že už toho deště mám plné zuby a už jsem se viděla, jak se vracím domů o týden a půl dřív a trávím zbytek dovolené u babičky v Bechyni opalováním na balkoně.. Žádnou levnou letenku jsem bohužel nesehnala a nakonec se mi nad ránem povedlo konečně usnout. Když jsem se druhý den vzbudila, ještě chvíli pršelo, pak ale déšť polevil a následně přestal úplně a trochu i vylezlo sluníčko. Rozhodla jsem se, že tahle země se mě prostě jen tak snadno nezbaví, ať se snaží sebevíc a po teplé snídani hned všechno vypadalo růžověji :)
Pokračování naší cesty najdete zde: Irsko 2015 - druhá část
Fotografie jsou mé vlastní - respektujte, prosím, autorská práva :)
Přípravy
Tentokrát jsme letěly každá zvlášť, protože letenky vycházely cenově téměř stejně. Lenka letěla z Memmingenu (a zpátky měla letenku do Mnichova). Obě jsme letěly s Ryanair a přiletět do Dublinu jsme měly cca 15 minut po sobě. Zajímavé bylo, že Lenka měla omezení na krosnu 15 kg, zatímco já z Prahy celých 20 kg (což se mi hodilo, protože jsem vezla stan). Člověk by čekal, že od jedné společnosti jsou stejná pravidla..
Zamluvily jsme si opět auto (tentokrát u společnosti Budget) a na první noc taky pokoj v hotelu poblíž letiště, který nabízel i shuttle bus. První komplikace se vynořila někdy v březnu či dubnu, kdy mi Lenka napsala, že jí posunuli let a přiletí do Dublinu až někdy v půl 12. Já měla dorazit nějak kolem osmé, takže mi nezbývalo nic jiného, než tam na ní počkat. No ale říkala jsem si, že to nějak přežiju a budu si třeba číst.
Jak se daný termín blížil, začínala jsem mít neurčitý pocit, že se něco stane. Byla jsem nervózní z cesty a z balení a vůbec jsem nechápala proč, protože jsem se v podstatě do Irska svým způsobem těšila, jen jsem prostě měla pocit, že něco není tak jak by mělo být. Moje nervozita se neskutečným způsobem prohlubovala a v den odletu jsem čekala katastrofu každou vteřinou. Většinou před odjezdem nejsem ani zdaleka tak nervózní, ale tentokrát jsem byla vážně na zabití. Balení proběhlo v klasickém modelu - vyházet půlku skříně, udělat si seznam, zjistit, že všechno se mi tam nevejde, předělat seznam, zabalit spoustu kravin, vyházet spoustu kravin, zoufalstvím roztrhat seznam, propadat panice, že se mi to tam opravdu nevejde, racionálně se zamyslet nad tím, co vlastně všechno s sebou nepotřebuji, narvat krosnu k prasknutí a následně si oddychnout, že mám zabaleno. V neděli 31.5.2015 odpoledne jsem byla připravená vyrazit na letiště. Chvíli jsem uvažovala, jestli radši nepojedu taxíkem, než abych se trmácela s tím vším MHD. Nakonec ale vyhrála moje šetřílkovská stránka a tak jsem rovnou vyzkoušela novou trasu metra A a hojně diskutovanou stanici Nádraží Veleslavín. Z vyprávění jsem slyšela, jak tam nejsou eskalátory a jsou tam místo toho nosiči a už jsem to viděla v nejhorších barvách. Musím ale říct, že kritiky byly poněkud přehnané. Samozřejmě to není úplně domyšlené, nicméně eskalátory chybí až na té poslední části trasy z podchodu na nádraží a schody nejsou nijak dlouhé. Ano, je to poněkud otravné tahat to v ruce, ale nosič ochotně nabízel své služby (které mimochodem NIKDO z kolemjdoucích nevyužil).
Jakmile jsem na letišti prošla všemi nutnými procedurami odbavování, trochu jsem se uklidnila a když jsem nasedla do letadla, hned jsem se cítila trochu líp a větší část nervozity opadla. Těšila jsem se, jak budu celou cestu pěkně spát, ale moje představa se rozplynula v okamžiku, kdy do letadla nastoupila skupinka asi dvaceti Irů v hojném alkoholovém opojení a usadila se všude kolem mého místa. Začali si pouštět hudbu z mobilu nahlas na celé letadlo, pán přede mnou se neustále otáčel na kamarády za mnou (čili mě příšerně prudil, protože neustále koukal mým směrem a navíc si pořád nad mou hlavou podávali nějaké věci, většinou pivo) a pořád tam cosi vyřvával a objednával si Heinekeny - nevím kolik jich bylo, u pátého jsem to přestala počítat. Takhle jsem tedy strávila 2,5 h letu do Dublinu a byla jsem vážně šťastná, když jsem z toho letadla vylezla. Říkala jsem si, že mi ta dovolená moc pěkně začíná a jestli to takhle bude v celém Irsku, tak že to asi není nic pro mě.
Čekání na letišti
Protože jsem byla celkem utahaná a před sebou jsem měla ještě několik hodin čekání na Lenku, koupila jsem si v místní kavárně obří latté a malinový muffin. Latté mi chutnalo, nicméně muffin byl takový mdlý, takže pokud budete v Dublinu na letišti, tak si v AMT Coffee muffin nedávejte :) Usadila jsem se u stolečku a vytáhla svou pojízdnou kancelář - tužku, post-ity, diář a průvodce Lonely Planet. Ačkoli jsem loni na Lonely Planet celkem nadávala, rozhodla jsem se mu dát druhou šanci a do Irska jsem si koupila průvodce opět z této edice. Měla jsem ho doma asi už měsíc před odletem, ale nebyla jsem schopná se dokopat k tomu, abych si ho prošla a připravila nám nějaký cestovní itinerář. Takže jsem několik následujících hodin strávila tím, že jsem si listovala v průvodci a dělala poznámky.
Trochu mě zarazilo, že se průvodce u žádného města v sekci Ubytování nezmiňoval o kempu. Navíc jsem ani žádný kemp nenacházela na detailních mapkách větších měst. Oproti Islandu velká změna, protože tam byl kemp vyznačený i ve vesničce čítající celkem 5 domků. Pro tuto chvíli jsem se to ale rozhodla ignorovat a jala se studovat zajímavá místa, která rozhodně musíme vidět. Asi po hodině listování průvodcem za občasného uzobnutí muffinu jsem se cítila příšerně vyčerpaná a ani kafe mi nepomohlo. Protože jsem měla u sebe všechna svoje zavazadla, nemohla jsem se ani jít někam projít (nebo spíš jsem se s tím nechtěla nikam tahat). Na letišti je naštěstí free wifi, takže jsem chvíli posílala zprávy kamarádům o tom, jak se nudím a jak se mi chce spát. Pak jsem se přesunula na lavičku k příletům a tam jsem strávila zbytek času, než se ke mně konečně připojila Lenka a vyrazily jsme najít taxík. Našly jsme ho bez problému a následující noc jsme strávily v hotelu Travelodge Dublin Airport North Swords. Měly jsme manželskou postel a jednu společnou deku, což nesnáším, ale nakonec jsme to přežily.
Den první - hurá, máme Corollu
Ráno jsme si udělaly instantní kaši k snídani (protože snídaně v hotelu nebyla v ceně pokoje) a vyrazily na shuttle bus opět zpátky na letiště. Tam jsme si našly kancelář Budgetu a ty nás (a skupinu dalších turistů) odvezli k jejich výdejně aut. Jeli jsme asi 10 minut a dorazili jsme na obrovské parkoviště, kde stála auta od několika společností. Dostaly jsme papíry od auta a Lenka mi celá bledá oznámila, že nemáme Golfa, nýbrž Toyotu Corollu v modré barvě. Nechápala jsem, proč to říká tak pochmurně, dokud jsem naše auto nezahlídla vyčnívat z řady. Oproti Polu, které jsme měly půjčené loni, byla tohle obrovská kráva. Lenka mi řekla, že s tímhle teda nepojede, navíc ještě jezdit s tím vlevo. Na to jsem neměla co říct a tak jsem se místo toho začala věnovat kontrole auta (ne, že bych byla kdo ví jaký odborník). Podle nákresu to mělo mít jediný škrábanec vzadu u kufru, jinak auto vypadalo neuvěřitelně nepoškrábaně. Jak jsme tam tak okouněly a obcházely auto, přišel k nám pán z Budgetu a ptal se nás, jestli je všechno ok. Lenka se mu snažila vysvětlit, že to auto je moc velké a že se s ním bojí jezdit. On se tomu jen zasmál a řekl nám, že to si zvykneme a odešel. Lenka zbledla ještě víc a pak už nám nezbylo nic jiného, než si naložit věci a vyrazit.
Protože bylo jasné, že do centra Dublinu s tímhle nepojedeme a chtěla jsem Lenku ušetřit nervů, naplánovala jsem nám první den trasu severně od Dublinu. Navrhla jsem Lence večer předtím, že bychom to mohly vzít zase proti směru hodinových ručiček a tak se taky stalo. První naše zastávka byla na Hill of Tara. Bohužel jsme si to tam moc neužily, protože po cestě z parkoviště Budgetu nám začalo poprchávat a následně začalo regulérně pršet. Za krásného deště jsme se z Hill of Tara vydaly směrem na Trim, kde jsme po cestě našly značku na nějaký menší hrádeček, kam jsme se tedy zajely taky podívat. Déšť střídavě trochu polevoval aby následně zvýšil intenzitu. Udělaly jsme tam tedy pár fotek a pokračovaly jsme na hrad Trim (platí se vstup), kde nás zastihl už opravdový slejvák, takže ani z Trimu jsme si prakticky nic neužily a strávily jsme tam celkem asi 15 minut včetně návštěvy WC. Nevím jak Lenka, ale já mám jen asi 3 fotky.Když jsme před deštěm prchly do auta, uvažovaly jsme, kam pojedeme dál. V plánu jsem měla ještě Brú na Bóinne, Mellifont Abbey a Monasterboice. Jenže s takovým slejvákem nemělo smysl se tam vůbec vydávat, protože všude se platil vstup a všechno bylo venku, čili by to mělo naprosto stejný výsledek, jako návštěva Trimu. Rozhodly jsme se tomu tedy ujet. Navíc jsme zjistily, že v Irsku to není jako na Islandu a nemají kempy ve všech městech. Podle mapy, kterou naštěstí Lenka měla s sebou, to vypadalo, že kempy nemají naopak skoro nikde. Musely jsme tedy začít plánovat cestu tak, abychom se vždy večer přiblížily k městu, kde je kemp vyznačený. Což ale ještě neznamenalo, že tam ten kemp opravdu je, jak jsme se několikrát přesvědčily. Rozhodly jsme se tedy vyrazit směrem k Mullingaru, kde byl na mapě značený kemp a současně jsme doufaly, že ujedeme tomu dešti. Částečně se nám to povedlo, ale háček byl v tom, že jsme Mullingar projely křížem krážem a kemp jsme nenašly. Nenašly jsme dokonce ani žádný ukazatel, který by zmiňoval, že se v blízkosti nějaký kemp nachází (jak jsme se měly přesvědčit v následujících dnech, v Irsku je tohle naprosto běžná praxe). Musely jsme tedy vymyslet plán B a zajistit si spaní jinde. Vzhledem k tomu, že jsme obě byly zmoklé jak myši ještě z Trimu a trochu nás to demotivovalo, myšlenka na strávenou noc v nějakém B&B s báječnou snídaní byla více než lákavá. Přes booking.com jsme si tedy vyhledaly nejbližší B&B, zamluvily si pokoj a vydaly se do Kilbegganu, který je od Mullingaru asi 10 -15 minut jízdy. Námi zvolené útočiště se jmenovalo Seber House B&B a bylo to tam naprosto boží.
 |
| Kilbeggan |
 |
| Kilbeggan |
Den druhý - prohlídka palírny a déšť
Spaly jsme jak v bavlnce a ráno nás čekala příjemná snídaně, na kterou jsme se těšily jak malé. Mezitím přestalo pršet a vypadalo to velmi slibně, takže jsme se rozloučily a vyrazily na návštěvu Kilbegganské palírny. Za 8,50 Euro si užijete procházku po plírně bez průvodce (dostaly jsme papírový letáček s informacemi) a následně v baru dostanete vzorek místní whiskey. Prohlídka je to moc pěkná, všude spousta sudů a krabic, nahoře nad střechou je teráska, která vypadá jako malá zahrádka a celkově to má takovou velmi příjemnou atmosféru. Navíc jsme tam byly poměrně brzo, takže jsme si to užily bez velkých davů turistů (ty jsme potkaly až když jsme byly téměř na odchodu). Na konci prohlídky jsme každá vyfasovala lahvičku whiskey, to aby se nám lépe spalo :)
Protože už v Kilbegganu nebylo nic dalšího, co bychom mohly vidět, vrátily jsme se opět do Mullingaru a odtamtud jsme zamířily k Loughcrew Hills. Jedná se o staré pohřebiště s mohylami. Většina z nich je napůl rozpadlá, ale do jedné se dá po domluvě se správci vstoupit. Když jsme dorazily na místo, naštěstí zrovna svítilo sluníčko, takže to byla moc příjemná procházka. Vydaly jsme se (a s námi i skupina motorkářů v důchodu) na výšlap do kopce k mohylám. Kolem se volně potulovaly ovečky, cítily jsme vítr ve vlasech a celkově to byla prostě idylka. Vstup se neplatil, nikde nebyly žádné vymezené cestičky, takže jsme se mohly potulovat kde jsme chtěly a měly jsme krásný výhled do kraje. Počítám, že nám to celé nezabralo víc jak 45 minut (ale můj odhad je dost chatrný). Když jsme se vrátily k autu, nešlo to jinak a musely jsme hojně posvačit. Automaticky jsme totiž najely na náš loňský svačící režim - jedly jsme prostě pořád.
 |
| Boyle Abbey |
Problémy s autem
 |
| Carrowkeel |
Po cestě jsme ještě odbočily na Carrowkeel. Měly jsme trochu problém odbočku najít, ale nebylo to poprvé ani naposledy. Nakonec jsme dorazily na takové malé "parkoviště" uprostřed pastvin, kde nestálo žádné auto. Předpokládaly jsme, že se dá jet autem ještě dál, ale chtěly jsme se trochu projít. Neměly jsme nejmenší tušení, kolik času nám to tak zabere, ale říkaly jsme si, že to nebude moc dlouhá procházka, takže jsme si s sebou ani nebraly svačinu :) Vzaly jsme jen foťáky a vyrazily směrem do kopce. Když jsme vyšláply ten kopec, našly jsme nahoře parkoviště, které ale nebylo o moc větší než to, na kterém jsme parkovaly my, a rozcestník, který ukazoval, že jdeme dobře na Carrowkeel. Na dohled jsme neviděly nic než ovečky, což jsme si náležitě užívaly a můžu říct, že z žádného místa nemám tolik fotek, jako z cesty ke Carrowkeel. Ovečky nám dobrovolně či nedobrovolně pózovaly na tisíc způsobů. Cesta to byla nenáročná, nicméně celkem dlouhá. Po nějaké době jsme došly na místo, kde bývaly cedule. V současné době tam ale byly pouze dvě kovové tyče a cedule nikde. Mohyly taky ne. Cesta dál pokračovala zpátky do údolí k nějakým domkům, což se nám moc nezdálo. Zklamaně jsme se tedy rozhodly, že se vrátíme, když nás záhadným způsobem osvítilo a zahlédly jsme málo vyšlapanou cestičku směrem nahoru na vedlejší kopec. Původně to vypadalo jako ovčí stezka, ale jak se ukázalo, byla to trasa k mohylám. Po celé cestě jsme nepotkaly živou duši, což jsme si báječně užívaly. Nahoře se nacházelo několik mohyl roztroušených po celém vrcholu kopce. Cesta zpátky byla stejně prima jako cesta tam a po dešti ani památky, takže jsme si začaly říkat, jak ta dovolená začíná být super. Kvůli tomu dešti, který nás pronásledoval den předtím a částečně i tento den, jsme obě začínaly být rozladěné. Pěkně jsme si notovaly, jak to nakonec bude skvělá dovolená, ještě když jsme si cpaly v autě cookiesky do našich bezedných úst. Jenomže Irsko není země pro padavky a aby vás přijalo, musíte si to zasloužit. Takže několik kilometrů před Sligem nám v autě začalo tak nějak podivně skřípat a vypadalo to na přední levou brzdu. To naší euforii poněkud utlumilo, protože s poškozenými brzdami (nebo alespoň s podezřením na poškozené brzdy) jsme si samozřejmě netroufly pokračovat. Zastavily jsme tedy u krajnice na blikačky a začaly náležitě panikařit. Potom jsme se snažily dovolat na x čísel, které jsme našly v papírech k autu. Nakonec se nám to povedlo, nahlásily jsme problém a taky kde se nacházíme a čekaly jsme, až nám zavolají zpátky, co s námi tedy hodlají dělat. Dozvěděly jsme se, že pro nás přijede odtahovka a pokusí se náš problém vyřešit, případně dostaneme nové auto. Notnou chvíli jsme čekaly, načež přijel hrozně milý pán, popsaly jsme mu problém, on se s tím projel (a jako naschvál to samozřejmě přestalo skřípat) a po našem ujištění, že to opravdu skřípe celkem děsivě, odmontoval kolo. Řekl nám, že to bude pravděpodobně kamínek v brzdě a že se to stává dost často. A měl pravdu. Kamínek nám tedy vyndal, přidělal kolo a popřál nám hezký večer a byl fuč. Nic už nám nebránilo, abychom se vydaly do Sliga a následně do Strandhill, kde jsme se těšily na sprchu a večeři v kempu. Jaké bylo naše rozčarování, když jsme našly kemp a tam závoru s informací, že recepce je otevřená od 9-21 a mimo tyto hodiny se tam člověk nemá šanci dostat. Samozřejmě díky kamínku v brzdě jsme se zdržely a tím pádem jsme do kempu dorazily až v 10 večer. S tímhle jsme rozhodně nepočítaly, takže jsme neměly v záloze žádný plán B. Opět tedy přišel na řadu booking.com, kde jsme hledaly nejbližší volné ubytování. B&B nepřicházel v úvahu, protože už bylo dost pozdě a to by nás asi domácí nepřivítali s otevřenou náručí. Hostel se nám taky nepovedlo najít (i když jsme se později dozvěděly, že ve Strandhillu jeden je) a tak jsme se tedy (s mým bručením) ubytovaly v Best Western hotelu. A můžu vám říct, že za 70 Euro jsem čekala něco trochu jiného. Dostaly jsme příšerný pokoj s kapajícím kohoutkem, ve kterém bylo přetopeno, okno bylo do nějakého dvorečku a všechno tam smrdělo a vypadalo to jak kdyby to tam postavili před sto lety a od té doby to tam nikdo neudržoval. Snídaně pochopitelně v ceně nebyla. Zvenku hotel působil děsně nóbl, ale náš pokoj byl teda tragédie. Obě dvě jsme usnuly silně rozladěné.Den třetí - Donegal castle a zajíci v kempu
Druhý den ráno jsme si uvařily kafe a čaj na cestu (naštěstí za ty peníze jsme na pokoji měly alespoň rychlovarnou konvici) a rychle se zabalily, abychom mohly vypadnout ze Sliga co nejdřív. Zamířily jsme na Creevykeel, který se nachází hned u cesty a když to minete, tak se vůbec nic nestane. Bylo to tak nezajímavé, že jsem si neudělala jedinou fotku. Odtamtud jsme pokračovaly do Drumcliffu, kde se nachází hrob W. B. Yeatse. Potkaly jsme tam celé autobusy turistů, převážně důchodců. Obecně na celé trase a hlavně v kempech jsme nepotkaly téměř nikoho v našem věku a málo lidí se stanem, většinou tam všichni kempují s celým karavanem (takže ano, malá nápověda, minimálně jeden kemp jsme na své dovolené našly :)). Kolem hory Benbulben jsme zamířily do Mullaghmore, kde jsme si udělaly krátkou procházku po pláži a následně jsme pokračovaly do vesničky Rossnowlagh, kde se nachází rozpadlé opatství. Ze samotného opatství tam toho moc nezbylo, nicméně kousek dál byl vodní mlýn, který k opatství patřil. Tam byla kavárnička a možnost projít si přilehlou zahrádku, ale bohužel měli zavřeno. Tak jsme to vzaly po lesní pěšině kousek podél potoka. Všude rostl (a voněl) medvědí česnek. |
| Donegal Castle |
Z Donegalu jsme zamířily na Slieve League Cliffs, cestou jsme ale špatně odbočily a dojely jsme až do Glemcolumbcille. Trochu jsme si protáhly nohy cestou na vyhlídku a následně vyrazily tentokrát už správným směrem. Procházka na Slieve League Cliffs nám zabrala něco přes 2 h a to jsme nešly až úplně na samotný konec. Zastavily jsme dole na nově postaveném parkovišti a jaly se vyšlápnout si kopeček, abychom posléze zjistily, že nahoře se dá parkovat taky. Protože ale bylo opravdu příjemné počasí, nijak nám to nevadilo. Chvilku jsme si odpočinuly, udělaly pár fotek a po chvíli jsme pokračovaly zase výš, odkud byl výhled na druhou stranu útesů. Celkově velmi příjemná procházka s krásným výhledem.
Po návratu k autu jsme usoudily, že už nemá smysl hledat další zajímavá místa a poučeny z předchozí noci jsme se rozhodly najít co nejdřív nějaký kemp, než nám zavřou recepci. V okolí se podle mapy nacházely rovnou dva. První kemp, který byl značený poblíž Killybegs, jsme ale bohužel nenašly. Zachránil nás až ten druhý, u vesničky Ardara směrem na Portnoo. I tak jsme ale měly poněkud problém ho najít, takže jsme se ptaly místních. Pán, u jehož domku jsme zastavily, nám ochotně sdělil, že už nejsme daleko. Pokračovaly jsme tedy podle jeho instrukcí a najednou se z písečných dun vynořil nápis a brána kempu. Zajely jsme tam a musím, říct, že tenhle kemp byl u té nejhezčí pláže, jakou jsme za celou naší dovolenou viděly. V kempu hojně pobíhali zajíci, kteří měli nory skoro vedle našeho stanu a pláž byla nedaleko. Jakmile jsme tedy postavily stan a náležitě povečeřely, vydaly jsme se při západu slunce na procházku po pláži. Na pláži jsme se docela pěkně vyřádily s foťákem a tak jsme zakončily celkem povedený den bez jediné nehody.Den čtvrtý - maják a auto ve škarpě
Druhý den ráno stálo počasí zase za houby. Původně jsme se chtěly ještě ráno jít podívat na pláž, ale protože bylo hnusně, tak jsme jen v rychlosti zabalily stan a vyrazily dál. Dojely jsme do Glenties, kde jsme se marně snažily sehnat kartuši na vařič. Ne, že by tam žádné neměli, ale neměli tu, kterou jsme potřebovaly a tak jsme se už pomalu opět loučily s teplou večeří. Místo kartuše jsme tam ale narazily na bio obchod, kde navíc dokonce přítomné majitelky i dělaly kafe a vařily. Takže jsme si tam chvilku poseděly nad hrnkem kávy a já jsem obdivovala suroviny, které u nás sháním s největším vypětím sil. Z následného rozhovoru s majitelkou jsme zjistily, že jsou původně z Německa.
Z Glenties jsme si udělaly krátkou zajížďku do údolí Poisoned Glen a k Doe Castle, bohužel nám celou cestu dost lilo, takže to za moc nestálo. Protože jsem opět do Lenky hučela kvůli majáku (já už jsem prostě taková, mám pro ně slabost), tak jsme se vydaly na poloostrov Fanad k mysu Fanad Head, kde se jeden maják nachází. Původně jsme si naivně myslely, že se dá dojít až k němu, což se ale bohužel nedalo, nicméně se dalo dojít po překročení oplocení na protější skalnatý výběžek, ze kterého je maják pěkně vidět. Počasí bohužel celý den za moc nestálo, střídavě nám pršelo nebo bylo zataženo a o sluníčku jsme si mohly tak maximálně nechat zdát. Přesto se nám trochu poštěstilo vychytat zrovna chvilku, kdy nepršelo a to při návštěvě zahrady v Kerrykeel. Sice tam mají nehorázně drahé vstupné, ale prý je to na charitu, tak doufáme, že nekecali :) Zahrada sama o sobě je dost rozlehlá a zrovna tam všechno krásně kvetlo (a na můj vkus až moc smrdělo), prošly jsme to asi za hodinku všemi možnými cestičkami. Myslím, že za hezčího počasí to musí být super na odpolední posezení (v částech zahrady jsou udělané lavičky). Nám byla ale docela zima a ze zahrady jsme si na botách přinesly k autu pěknou zásobu čerstvě posekané trávy.Odtamtud jsme se vydaly hledat kemp poblíž. Bohužel značení opět selhalo, takže jsme ho nenašly a několik km jsme jezdily v podstatě v kruhu (neustále jsme projížděly z různých směrů ty samé vesničky). Už jsme začínaly být naštvané a říkaly jsme si, že tomu dáváme poslední šanci a jinak budeme vymýšlet záložní plán, když se nám povedlo vyhnout se protijedoucímu vozidlu tak dokonale, že jsme půlkou auta skončily ve škarpě. Byla to zrovna moje půlka, takže jsem se drápala přes sedadlo řidiče, zatímco pán z protijedoucího vozu zastavil a šel se podívat, co že se nám to vlastně stalo. Do toho přijel další pán, který nám sdělil, že to je v pořádku a že má v autě lano a vytáhne nás. Takže nám to pánové po chvíli vytáhli se slovy, že pokud je to auto z půjčovny, tak to nemáme v půjčovně hlásit a že s tím určitě nic není. Ujistili nás taky, že kemp v blízkosti rozhodně je, což v nás probudilo novou naději.
Po této prima zkušenosti Lenka jela hodně opatrně a pokud možno úplně prostředkem a chudinka zbledla kdykoli jsme míjely další auto. Kemp jsme nakonec opravdu našly a zjistily jsme, že jsme asi 3x projely kolem té cedule (která ale vypadala jako reklama na kdo ví co). Postavily jsme si stan a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že pán na recepci prodává kartuše a shodou okolností má i tu naší. Tvrdil nám, že jí tam má úplně náhodou, že mu jí tam někdo nechal, ať si s tím dělá co chce. Takže nám jí prodal za 2 Eura. Libovaly jsme si, jaká je to super cena a konečně jsme si uvařily teplou večeři. Lenka si pro jistotu dala i "panáka" whiskey z Kilbegganské destilérky, protože po tom nerváku s autem ve škarpě to rozhodně potřebovala.
Když jsme se chystaly ke spánku, začalo zase pršet a lilo celou noc naprosto neskutečným způsobem. Já jsem nemohla spát, měla jsem mokrý spacák i karimatku, byla mi zima a nenáviděla jsem Irsko tak moc, že jsem si uprostřed noci začala hledat letenku kamkoli jinam a chtěla jsem okamžitě odletět. Nerada to přiznávám (natož takhle veřejně), ale měla jsem opravdu tak slabou chvíli, že jsem si říkala, že ta dovolená je úplně na houby a že už toho deště mám plné zuby a už jsem se viděla, jak se vracím domů o týden a půl dřív a trávím zbytek dovolené u babičky v Bechyni opalováním na balkoně.. Žádnou levnou letenku jsem bohužel nesehnala a nakonec se mi nad ránem povedlo konečně usnout. Když jsem se druhý den vzbudila, ještě chvíli pršelo, pak ale déšť polevil a následně přestal úplně a trochu i vylezlo sluníčko. Rozhodla jsem se, že tahle země se mě prostě jen tak snadno nezbaví, ať se snaží sebevíc a po teplé snídani hned všechno vypadalo růžověji :)
Pokračování naší cesty najdete zde: Irsko 2015 - druhá část
Fotografie jsou mé vlastní - respektujte, prosím, autorská práva :)
Žádné komentáře:
Okomentovat