Irsko 2015 - druhá část

První část našeho cestování najdete zde:

Irsko 2015 - První část

Den pátý - tam a zase zpátky
Ačkoli jsem díky dosavadní smůle s počasím měla tak slabou chvilku, že jsem uvažovala o koupi letenky kamkoli jinam, ráno jsem všechno viděla v růžovějších barvách. Pomalu přestávalo pršet a teplá snídaně taky udělala svoje. Okamžitý odjezd jsem zavrhla s tím, že to ostatně můžu udělat kdykoli a navíc jsem si připadala jako srab, co to hned vzdává. Když už jsem byla v Irsku a měla jsem před sebou ještě víc jak půlku dovolené, tak to prostě musí nakonec dopadnout dobře.

S Lenkou jsme se domluvily, že na recepci koupíme ještě jednu kartuši, protože jsme tušily, že bychom mohly mít opět problémy tenhle typ sehnat. Vydala jsem se tam s dvoueurovkou v kapse (a pro jistotu jsem si vzala i kartu). Jaké však bylo moje překvapení, když mi pán na recepci oznámil, že za ní chce 4 Eura. Slušně jsem se ho zeptala, jestli si jako dělá srandu a proč dneska jsou to 4, když včera stála 2 a ještě nám tvrdil, jak je rád, že se toho zbaví, že mu to tam jen leží. Řekl mi, že si neuvědomil, že to vlastně asi prodat nemůže a že 2 Eura jsou málo a že to teda opravdu stojí 4. Smlouvání nepomohlo, kartuši jsme potřebovaly, takže jsem teda zaplatila kartou a naštvaně jsem to šla oznámit Lence s tím, že jsme včera měly vzít rovnou dvě. No co už, holt pán se choval tržně, viděl, že jí potřebujeme, tak těžko mu to vyčítat.

Mezitím začalo trochu foukat a vylezlo sluníčko, takže se nám podařilo usušit stan i věci. Vyrazily jsme na Inishowen Peninsula, kde jsme si slibovaly velké kulturní vyžití. Mapa nám ukazovala spoustu zajímavých věcí. Nakonec jsme samozřejmě půlku míst zas nemohly najít. První větší zastávka byla ve městě Buncrana. Zaparkovaly jsme u turistického centra a podél pláže jsme se vydaly do Swan parku až k tvrzi Ned's Point Fort (která teda za moc nestojí). Cestou se nám výrazně měnilo počasí, chvíli bylo krásně slunečno, chvíli poprchávalo a když jsme dorazily do parku, tak se na chvíli spustil docela hustý déšť aby následně po chvíli zase vylezlo sluníčko. Mezitím jsme se shodly na tom, že asi nemá smysl jet až k Malin Head, protože na poloostrově nebyl značený žádný kemp. Měly jsme tedy v úmyslu na druhý pokus přespat v kempu ve Strandhill. Z toho důvodu jsme tedy po procházce městem zamířily zase směrem na Sligo. Ještě jsme se po cestě zastavily v Grianán of Aileách. Cestička tam je hrozně uzoučká a pořád do kopce, takže jsme se modlily, abychom na ní nepotkaly nějaký autobus mířící dolů, protože jsme si ani jedna nedovedla představit, jak se mu vyhnout bez nějakých následků. Štěstí nám přálo a to nejen v tom, že jsme nikoho v proti směru nepotkaly, ale i s počasím. Nahoře bylo krásně slunečno, i když dost větrno. Procházka kamenné kruhové tvrze nám nezabrala ani půl hodinky a následně jsme se vydaly směrem na Sligo a Strandhill. 

Cestou jsme ještě měly v plánu navštívit Carrowmore, které leží nedaleko Strandhill a minule jsme ho nestihly. Jenomže jsme ho nestihly ani tentokrát, protože otevřeno mají jen do šesti a my jsme přijely později. Recepci v kempu jsme tentokrát ale nepropásly, takže jsme si zaplatily místo pro stan a dostaly žetony na sprchu na tajňačku zdarma (asi jsme na chlapíka na recepci udělaly patřičný dojem :)) a taky jsme se dozvěděly, že předpověď hlásí extrémně větrnou noc. Ono se to dalo celkem i předpokládat, protože už při příjezdu foukalo dost silně.  Déšť střídalo sluníčko asi v desetiminutových intervalech. Našly jsme si místo, u kterého jsme předpokládaly, že bude trochu v závětří a chystaly jsme se postavit stan. Asi po deseti minutách marné snahy jsme usoudily, že to nedáme. Stan nám vlál v rukou takovým způsobem, že jsme měly co dělat, abychom ho udržely, natož abychom ho stavěly. Po krátkém uvažování a dohadování jsme se nakonec rozhodly, že přespíme v autě, protože bylo jasné, že ten stan nám v tomhle vichru stát prostě nebude. Jak jsme řekly, tak jsme udělaly a aby se nám lépe spalo, vydaly jsme se do místní hospody na pivo. Daly jsme si každá jeden cider a jednoho Guinnesse a úspěšně jsme se odporoučely v dobré náladě do našeho auta, abychom se uložily k velmi nepohodlnému spánku.

Den šestý - výlet k rašeliništi

Spánek v autě nebyl osvěžující ani pohodlný, což se dalo čekat. Venku se zase počasí nemohlo rozhodnout, takže chvíli pršelo a chvíli svítilo sluníčko a do toho stále foukalo. Daly jsme sprchu, udělaly snídani a vzhledem k tomu, že jsme spaly v autě, odpadla nám každodenní povinnost sušit a balit stan. Vyrazily jsme směrem k Westportu se zastávkou u Céide Fields. Uvnitř velké prosklené pyramidy se nachází muzeum a kavárnička. Shlédly jsme video o historii nálezů, potom jsme si prošly expozici a následovala venkovní procházka po rašeliništi. Tu jsme si opravdu užily, protože jsme měly co dělat, aby nás to neodfouklo. Odolaly jsme posezení v kavárně, ačkoli tam úžasně voněla polévka, a vyrazily jsme dál. Cestou jsme se stavovaly ještě na pár místech, kam nás zavedly cedulky, ale v podstatě nic velkého tam nebylo. Jedna větší zastávka byla u národního parku Ballycroy, kde byla procházka po rašeliništích. Bohužel nám počasí příliš nepřálo, takže jsme ušly jen kousek a kvůli dešti jsme se rozhodly vrátit se a pokračovat v jízdě. Pak už nás čekal jen Westport. Westport je moc příjemné město, takové přátelské a čisté, spousta malých obchůdků, kaváren, hospůdek. Navíc nám do toho úžasně svítilo sluníčko, takže jsme si procházku opravdu užily. Už jsme si bohužel neužily další hledání kempu, kvůli kterému jsme projely město křížem krážem. Nakonec se nám ale zadařilo a ubytovaly jsme se v areálu Westport House. V kempu bylo opět dost karavanů a pár stanů, uvařily jsme si naší "zdravou" instantní stravu, zjistily jsme, že plastová kempingová lžíce z Decathlonu nic moc nevydrží, udělaly si procházku po parku a šly chrnět.

Den sedmý - ostrůvek na jezeře

Druhý den nás čekal Connemara National Park. Předtím jsme se ale stavily v městečku Cong, kde jsme se pár hodin zdržely. Nejdřív jsme si prošly místní park, který byl dost rozlehlý a navazoval na rozpadlé opatství. Následně nás průvodce lákal na prohlídku hradu Ashford. U hlavní brány jsme každá zaplatila 5 Euro za vstup a následně jsme asi 1,5 km šly po silnici podél golfového hřiště směrem k hradu. U hradu bylo narváno a dovnitř se nedalo jít (původně jsme si naivně myslely, že vstup platí i dovnitř), takže jsme si udělaly pár fotek abychom se následně vydaly jednou z přilehlých cest podél řeky. Tato malebná cestička nás dovedla zpátky do parku, což bylo opravdu milé zjištění, protože cesta z parku byla zdarma. Tyhle peníze nás mrzely o to víc, že pán u brány byl příjemnej asi jako bradavice na noze. Takže jsme si zanadávaly na to, jak jsme vyhodily 10 euro a znovu si prošly tu samou cestu parkem k našemu autu. Ještě stále rozladěné jsme z Congu vyrazily směrem na Connemara National Park. Tam jsme absolvovaly asi hodinovou procházku po rašeliništích. Bohužel jsme tam nebyly v období, kdy kvete vřes, takže se nám nenaskytl ten krásný pohled na barevnou krajinu. I tak ale byla procházka fajn, protože počasí se opět umoudřilo a mírně pofukoval vítr, takže ideál. Celá trasa je kruhová, takže jsme se zase pohodlně obloukem vrátily k autu a zamířily do Galway, kde jsme plánovaly přenocovat. 

Cestou jsme narazily úplnou náhodou na odpočívadlo, ze kterého byl krásný výhled na jezero a současně tam vedla i maličká cestička k ostrůvku. Lence se nejdřív nechtělo stavět, ale pak byla ráda, že jsem do ní hučela, protože to bylo naprosto super místo. Trochu mi tam zacláněl fotograf, který tam byl už když jsme dorazily a neustále si tam šteloval stativ a stál mi ve výhledu. Když už to vypadalo nadějně, že vypadne a já si budu moci konečně vyfotit tu cestičku k ostrůvku bez něj, tak se otočil a vrátil se tam.. No asi si umíte představit, jak jsem jásala. Odtamtud jsme jely přímo do Galway, kde jsme opět trochu bojovaly se značkami ke kempu, ale zadařilo se. Mezitím se značně ochladilo. Postavily jsme stan a protože bylo ještě docela brzo, rozhodly jsme si udělat procházku podél pláže. Kemp totiž není přímo v Galway, ale asi 2 km za městem a spojuje ho právě cesta podél pláže. Takže jsme suchou nohou došly až do Galway, kde jsme zachumlané do šátku a bundy pozorovaly koupající se blázny. Tou samou cestou jsme se vrátily do kempu. Noc byla studená, ale klidná a ráno nás uvítalo sluníčko a teploučko. Lenka si dokonce dělala srandu, že je to neuvěřitelné, že jsem venku jen v tílku :)

Den osmý - prázdná pneumatika

Čekala nás cesta na Cliffs of Moher. Ačkoli je to poměrně známá lokalita, ani jedna jsme nějak nepředpokládaly, že to bude až tak rozlehlé. S čím jsme ale počítaly (a potvrdilo se nám to), byl nával turistů. Přijely jsme na obří parkoviště u velkého turistického centra. Spousta gift shopů, kavárna, záchody - prostě "turistický ráj". Myslely jsme si, že to bude nějaká krátká vyhlídla (protože ani jedna jsme si dopředu nezjistily žádné větší detaily), takže jsme si vzaly jen pití a foťáky. Procházka se nakonec ale dost protáhla, protože cesta po útesech je dost dlouhá a zabralo nám to odhadem tak 2,5 hodiny. Všude byly davy a poprvé se nám povedlo narazit na několik skupinek Čechů. Téměř všichni turisti se fotili pomocí selfie tyče, ze které jsme si s Lenkou celou naší dovolenou dělaly srandu. Sranda nás ale přešla, když už jsme se táhly asi hodinu a půl a dostaly jsme hlad. Svačinu jsme si naivně totiž nevzaly. Míjely jsme skupinky odpočívajících turistů, kteří nebyli tak pošetilí a svačinu si vzali. Díky tomu si mohli užívat piknik s nádherným výhledem. Vůbec jsme nechápaly, jak jsme mohly být tak hloupé a nevzít si jídlo, když jsme jedly prakticky neustále. K autu jsme se vrátily s vypětím všech sil a poháněla nás už jen myšlenka na to, že se najíme. Počítám, že kdyby nám to trvalo o minutu déle, tak už se k autu vyčerpáním asi nedoplazíme a umřeme hlady. Naše těla by pak mohla být svržena z útesů či ponechána na parkovišti jako výstraha dalším pošetilým turistům bez svačiny.. :)

V autě jsme vydatně posvačily a chystaly se vyrazit do Adare, kde jsem podle příručky a mapy vystopovala další kemp. Jakmile jsme vyjely, Lenka mi zděšeně oznámila, že jí na desce svítí neznámá kontrolka a ať najdu v manuálu, co to je. Tak jsem začala listovat nejdřív quick guidem, kde jsem nenašla nic, následně tlustou příručkou, u které jsem už byla úspěšnější. Zjistila jsem, že se jedná o ukazatel nízkého tlaku v pneumatice a přesně to jsem Lence interpretovala. Ta mi oznámila, že se jí ty přední gumy zdály trochu prázdnější a že to teda na nejbližší benzínce dofoukneme, pokud zjistíme, o kterou se jedná. Nejbližší benzínka byla asi půl hodiny cesty. Než jsme k ní dorazily, spekulovaly jsme, jak asi poznáme, která guma to je a kdesi cosi. Jakmile Lenka vystoupila z auta a vykřikla zlověstné "Ježiši!", bylo mi jasné, že asi nemusíme moc dlouho hledat. Vylezla jsem taky a obešla auto k její straně a okamžitě jsem pochopila ten její výkřik. Kolo byla úplně prázdné! Musela jsem se tomu začít smát (myslim, že mě Lenka v tu chvíli chtěla zabít, ostatně jako vždycky, když se začnu v takových situacích smát). Bohužel jsem zapomněla udělat fotku (ale při vzpomínce na ten pohled se směju ještě teď). Místo toho jsme kolo dofoukly a tak nějak jsme doufaly, že se to spraví samo. Kontrolka přestala svítit, takže jsme vyrazily na cestu a až do Limmericku to bylo ok. Tam jsme nakoupily jídlo a jakmile jsme se rozjely, kontrolka nám začala zase problikávat. Dojely jsme s tím až do Adare, protože jsme samozřejmě jak naschvál nemohly najít žádnou benzínku. V Adare jsme opět zavolaly do Budgetu, co tedy máme s tím kolem dělat a jestli nemají někde nějakou pobočku, kde bychom ho nechaly vyměnit. Tam nám řekli, že vzhledem k tomu, že nemáme u nich plné pojištění, máme si poradit samy. Lenka plné pojištění měla, ale přes nějakou třetí společnost, takže jsme to mohly nárokovat až zpětně. Šla jsem se dovnitř zeptat, jestli by nám nemohli nějak pomoct. Slečna mi řekla, že už je po šesté a všichni už jsou z práce doma, že ona by nám mohla kolo vyměnit, ale že to se jí moc nechce vzhledem k tomu, že je to auto z půjčovny a že jsme asi v háji. 

Můj zoufalý pohled jí ale nejspíš obměkčil, zavolala nějaké paní, ta zavolala nějakému pánovi a asi do půl hodinky dorazil chlápek, odšrouboval nám kolo, odvezl ho, přivezl ho zalepené a nafouklé a naúčtoval si 40 Euro. My jsme si v mezičase daly zmrzku, protože jsme si říkaly, že si jí rozhodně zasloužíme. Protože Lenka potřebovala účet a taky jsme neměly hotovost, dojely jsme za nim do servisu. Servis byl kousek a on nás ubezpečil, že to kolo vydrží až do konce naší dovolené. Naštěstí jsme chtěly přespat v kempu v Adare, takže kdyby se nám to ráno nějak nezdálo, mohly jsme se za nim zase zastavit. S pocitem, že tolik problémů s autem za jednu dovolenou už by stačilo, jsme se vydaly do kempu. Kemp byl maličký, ale hrozně příjemný, takový domácký. Bylo tam jen pár karavanů. Po večeři jsme se šly ještě projít po okolí. Počasí bylo pořád prima, i když k večeru už trochu chladněji. 

Den devátý - Dingle

Další den jsme zamířily na poloostrov Dingle. Poloostrov je maličký a my jsme ho objely za půlden i se všemi zastávkami. Rozhodně patří mezi nejhezčí z celé trojice. Městečko Dingle je neuvěřitelně turistické od prvního pohledu. Spousta gift shopů na každém kroku, restaurace, bistra, cukrárny, parkoviště pro velké množství autobusů.. Na první pohled je vidět, že tohle město z turismu žije. My jsme si ho prošly, nakoupily pár kravin v gift shopu a taky jsme si koupily každá jednu porci fish & chips. Když jsme dostaly ten obrovský balík, trochu jsme zalitovaly, že jsme si nevzaly jeden dohromady. Porce byla opravdu obrovská a ani jsme to nedojedly. Hrozně nám to chutnalo, ačkoli poté, co jsme do sebe natlačily pokud možno co nejvíc, nám bylo dost těžko. Pokračovaly jsme tedy okružní jízdou po poloostrově se zastávkami na několika historických místech, kde se ale pokaždé platil vstup a už ze silnice bylo vidět, že se většinou jedná o jednu polorozpadlou boudičku. Ne, že bychom nebyly příznivci historie, ale taky cestujeme bez sponzora, takže pokud tam nebylo nic k vidění bez váhání jsme to vynechaly. Nicméně na poloostrově je spousta odpočívadel s vyhlídkou a našly jsme tam jednu moc krásnou pláž. Pokud budete trávit na poloostrově víc času, doporučuju si tam udělat piknik. Sjezd k pláži je přímo na hlavním okruhu podél poloostrova. Celý den jsme měly krásně slunečno, takže zážitek z projížďky podél pobřeží byl o to větší. Protože už nemělo smysl jet na poloostrov Kerry, ale chtěly jsme se k němu co nejvíc přiblížit, rozhodly jsme se přenocovat v Glenbeigh. Hned vedle kempu je hotýlek s hospůdkou, kam jsme si po procházce vesničky zašly na dva Guinnesse, aby se nám lépe vytrávil ten vydatný oběd v Dingle.

Ačkoli poloostrov Kerry není tak pěkný, jako poloostrov Dingle, má pár moc malebných míst. Za návštěvu rozhodně stojí Ballycarbery Castle. Sice k němu jedete cestou necestou, ale rozhodně nebudete litovat. Měly jsme štěstí, že tam bylo jen pár lidí a chvíli jsme měly tuhle nádheru samy pro sebe. Je to zřícenina hradu, která je téměř celé obrostlá břečťanem. Atmosféra toho místa je skvělá a s Lenkou jsme se shodly, že to je jeden z nejhezčích hradů, které jsme tam viděly. Dá se projít i do patra a všemožně si to tam prolézt, takže to není "jen" o koukání. Kdybych bydlela poblíž, bylo by to rozhodně moje oblíbené místo na čtení. Samozřejmě celou atmosféru dokreslovalo nebe bez mráčku. Dalším pěkným místem byla i pláž, na kterou jsme zabočily víceméně omylem. Místní jí ale velmi dobře znají, protože tam byla spousta rodin a naprostá většina se koupala v moři. Podél pláže se dá dojít k místnímu hřbitovu, kde jsou i rozvaliny starého kostela. To byla asi nejzajímavější místa na poloostrově Kerry. 

Protože jsme chtěly pokračovat dál do Corku, ale nechtěly jsme vynechat Killarney National Park, vrátily jsme se kousek severovýchodně. Národní park Killarney je naprosto komerční záležitost. Z celého parku jsem udělala asi 3 fotky. Jedná se v podstatě o obrovský park, který je největší atrakcí v této oblasti a podle toho to taky vypadá. Byla jsem dost znechucená, protože jak z Islandu, tak z Nového Zélandu jsem zvyklá na něco poněkud méně okázalého. Společně s velkou skupinou turistů jsme se prošly k místnímu vodopádu, následovala procházka parkem a pokukování po Muckrosském panství a následně jsme znechuceně nasedly do auta a vydaly se do města Killarney, kde jsme přenocovaly. Neříkám, že to nebylo pěkné, ale holt jsem zvyklá na méně okázalé věci.

Den desátý - vlčí máky v Enniskery

Hned ráno jsme zamířily ke Corku. Od samého začátku jsem se tam hrozně těšila, ačkoli jsem tam nikdy předtím nebyla a nic moc jsem o Corku nevěděla. Prostě jsem si říkala, že to je určitě město, které se mi bude hrozně líbit. Očekávání bylo bohužel větší než realita, takže výsledek byl takový, že jsme se v Corku zdržely sotva hodinu, navštívily jsme slavný English Market, nakoupily jsme zásobu jídla a vyrazily dál. Absolutně nás toto město ničím neoslovilo. Protože jsem objevila maják na Hook Head, rozhodly jsme se, že se tam podíváme. To znamenalo jet docela dlouho v kuse. Žádné extra zastávky jsme nedělaly, když nepočítám čekání na přívoz v Passage East. Ten nás za 8 Euro převezl do Arthurstown. Odtamtud to k majáku už nebylo daleko. Počasí se nám opět trochu pokazilo, bylo pod mrakem a foukal docela chladný vítr. U majáku jsme se zdržely tak 20 minut. Je možnost jít dovnitř, ale nějak se nám nechtělo - přece jen já na všechny tyhle stavby radši koukám zvenku. Z Hook Head jsme zamířily k Tintern Abbey, kde jsme si zaplatily vstup a následně si užily prohlídku bez průvodce. Já mám takové stejně nejradši, protože si to můžu v klidu projít a nemusím se mačkat v jedné místnosti s třiceti dalšími lidmi a poslouchat výklad. Společně s námi tam bylo pár dalších lidí. Samotné opatství jsme prošly asi za půl hodinky a pokračovaly jsme přilehlým parkem a hřbitovem. Všude zase rostl a voněl medvědí česnek :) 

Následně jsme zamířily do Kilkenny, o kterém jsme opět moc nevěděly. O to víc nás tohle město překvapilo a musím říct, že jak jsme byly z Corku zklamané, z Kilkenny jsme byly naprosto unešené. Byla jsem dokonce tak očarovaná, že jsem ve městě neudělala jedinou fotku (což nechápu). Prošly jsme ho křížem krážem a když jsme se dostatečně pokochaly, vyrazily jsme k Wiclow, kde jsem vyčenichala další kemp. Protože nás čekal poslední den, kdy máme k dispozici auto a můžeme ještě něco vidět, nechtěly jsme to mít daleko ke Glendalough a naplánovaly jsme si vyrazit co nejdřív. To se nám nakonec i povedlo a v Glendalough jsme byly už v půl 10 ráno. Ukázalo se to jako super nápad, protože tam téměř nikdo nebyl a měly jsme dostatek prostoru pro nerušené focení i procházku. Ačkoli nám nepršelo, nebylo ani nijak extra slunečno. Nijak zvlášť nám to ale nevadilo, protože ještě stále jsme měly v paměti ty prvotní slejváky a byly jsme rády za to, co máme. Když jsme se následně vracely k autu, míjely jsme davy turistů, kteří akorát přijely okupovat Glendalough. Byly jsme opravdu rády, že jsme se jim vyhnuly. 

Z Glendalough jsme se vydaly do Enniskery, kde jsme měly chvíli problém najít volné místo na zaparkování. Nakonec jsme auto nechaly u nějakého autoservisu a trnuly jsme hrůzou, že dostaneme po návratu seřváno (nebo pokutu). Naštěstí se nic takového nestalo. Zamířily jsme k Enniskery house, protože ho průvodce zase pořádně vychvaloval. Protože jsme šly pěšky, užily jsme si  příjemnou, asi dvacetiminutovou procházku parkem k domu. Dům se nám zvenku nelíbil a dovnitř jsme se nehrnuly, takže jsme se zase otočily a vrátily se zpátky do města. Enniskery je maličké, takže jsme prolezly pár obchůdku a protože se nám tenčily zásoby a taky nás honila mlsná, zamířily jsme do Poppies - naprosto úžasné kavárničky/restaurace, kde je všechno s designem vlčích máků (a ty já naprosto miluju). Objednaly jsme si polévku a salát a moc nám to chutnalo. Ostatně ono skoro všechno tam vypadalo naprosto úžasně. Trochu jsme se stresovaly s tím, že nemáme dost hotovosti, naštěstí tam berou karty, takže všechno bez problému. Pokud budete v Enniskery, určitě si tam zajděte, je to hned na náměstí a nelze to přehlédnout :)

Z Enniskery jsme zamířily už rovnou k Dublinu. Jediný kemp, který se u Dublinu nachází, je od centra vzdálený asi 30 minut jízdy autobusem. Vzhledem k lokalitě se dalo čekat, že bude tak rozlehlý. Co jsme tedy nečekaly bylo to, že byl téměř plný kempujících Skotů. Jak jsme se později večer dozvěděly, přijeli všichni na fotbalový zápas, který se hrál v sobotu odpoledne. Na recepci jsme dostaly mapu Dublinu, kód k bráně a jízdní řád autobusu do centra. Postavily jsme stan a vyrazily jsme. Po celkem nudné jízdě do centra jsme konečně vystoupily a obě dvě jsme byly celkem bez nálady. Ne, že by Dublin byl až tak ošklivý.. Jen prostě máme radši ta menší města a ty opuštěnější lokality. Vzhledem k tomu, že Lenka žije v Mnichově a já v Praze, tak nás velká města příliš neberou. Každopádně jsme byly ochotné dát Dublinu šanci. Chtěly jsme se podívat na slavnou Trinity College a já jsem chtěla vidět Book of Kells. Mluvila jsem o tom už od té chvíle, kdy jsme se rozhodly pro dovolenou v Irsku. Překvapivě jsem ani tohle neviděla, protože otevírací hodiny byly dost hloupé a musely bychom tím pádem do Dublinu přijet o několik hodin dřív. Ale zas tak moc mě to nemrzí :)

Po procházce areálu Trinity College jsme se nějak nevěděly co dělat. Rozhodně jsme chtěly večer strávit v Dublinu a užít si tu atmosféru pátečního večera. Jenomže na pivo bylo ještě moc brzo a začínaly jsme být unavené a světe div se, hladové! Samozřejmě vyvstal problém, kam se půjdeme najíst. Vzhledem k tomu, že jsem preferovala něco, kde mají i vegetariánskou variantu, musely jsme několik podniků vyřadit. Nakonec jsme zapadly do poněkud hlučné palačinkárny, kde já jsem si dala sýrové tousty a Lenka palačinku. Jídlo bylo výborné a obsluha taky, dokonce jsme se tam s nimi daly do řeči. Teda v podstatě Lenka se s nimi dala do řeči, zatímco já jsem byla na záchodě. Já jsem totiž strašně nespolečenská a s cizími lidmi se většinou sama do řeči nedávám.  Do hovoru jsem se zapojila až po svém návratu. Strávily jsme tam příjemnou hodinku. 

Chvíli jsme ještě chodily Dublinem, všude jsme potkávaly Skoty v kiltech a přemýšlely jsme, kam se tedy zašijeme na to pivo. Všude bylo narváno, což nás samozřejmě nepřekvapilo, ale ani nepotěšilo. Osud tomu chtěl, že jsme neskončily nikde jinde, než ve slavném Temple Baru. Vevnitř bylo narváno, takže jsme zůstaly venku na "zahrádce", kde jsme se o místo přetlačovaly se skupinkou Skotů a taky s nějakými Němci. Nakonec to byl poměrně vydařený večer, chvilku jsme se tam bavily s těmi Skoty (Lenka na mě házela vinu za to, že jsme nejely do Skotska :)), pak chvilku spolu a pak už na nás dolehla únava, takže jsme to zabalily někdy kolem půlnoci a vyrazily jsme hledat zastávku autobusu. Nebyla to taková jízda jako loni v Reykjavíku, nicméně i tak to bylo fajn. Hlavně když jsme přejely zastávku, protože autobus to nějak divně hlásil a musel nám stavět o kus dál. Následně jsem Lence začala vyhrožovat, že jsem nechala kód od brány v autě (které bylo za tou bránou) a že si ho určitě nepamatuju. Evidentně na mě ten Guinness působil příznivě, protože hned první pokus byl úspěšný a následně jsem ten lísteček našla v kapse. 

Den jedenáctý - návrat domů

Druhý den jsme s největším vypětím sil definitivně zabalily stan i naše krosny a připravily jsme se na to, že za chvíli odevzdáváme auto. V autě byl totální chlívek, ale bohužel jsme nenašly žádnou benzínku, kde by měli vysavač, takže jsme jim to (po nekonečném hledání cesty k tomu jejich parkovišti) odevzdaly i s těma drobkama. Oznámily jsme píchnuté kolo, zapřely jsme auto ve škarpě, vyřídily jsme papíry a už jsme jen čekaly na shuttle bus na letiště. Já jsem tentokrát letěla první, zatímco Lenka chudák čekala hrozně dlouho. Původně jsme myslely, že by si nechala odbavit zavazadlo a mohla jít se mnou ke gatům, ale její přepážka ještě nebyla otevřená, takže jsme se nakonec rozloučily dost brzo a zbytek času jsem pak čekala sama. Let do Prahy byl celkem v pohodě, když nepočítám přistávání. Zrovna jsme totiž chytli brutální bouřku, takže při přistání to s námi docela házelo. Jakože lety miluju, tak sebemenší turbulence mi nedělá úplně dobře. Na druhou stranu to bylo stylové zakončení mé dovolené. V Praze byla sauna a pršelo. Domů jsem se MHD dostávala asi hodinu a půl a když jsem se konečně celá utrmácená vydrápala do schodů a otevřela jsem dveře od bytu, říkala jsem si, že to byla skvělá dovolená a litovala jsem, že skončila tak brzo..

Fotografie jsou mé vlastní - respektujte, prosím, autorská práva :)