Island 2014 - Jihozápadní Island

                     

V cervnu 2014 jsem se já a moje kamarádka Lenka vydaly na společnou cestovatelskou dovolenou na Island. Původně jsme si říkaly, že bychom jely do Skandinávie a přemýšlely jsme, kam přesně. Jednoho dne Lenka přišla s nápadem, že když už na sever, tak proč ne rovnou na Island. Vzhledem k tomu, že já jsem pro každou špatnost a navíc miluju všechny země, které jsou víc na sever, byla jsem jednoznačně pro.

Vybraly jsme termín, zarezervovaly jsme si dovolenou, koupily letenku a už jsme se jen těšily na krásných 10 dní strávených na Islandu.

Den první - příjezd

Letěly jsme z Mnichova přímo do Keflavíku - s krosnou, batohem a stanem. Stanování na Islandu byl poněkud smělý plán, protože jsme obě celkem zimomřivé a já navíc stanování zrovna dvakrát nemiluju. Nicméně jsme nastudovaly příslušné informace o tom, že se tam dá stanovat celkem bez problémů. Původně jsme chtěly Island procestovat stopem, ale protože jsme nejely přímo v sezóně, nechtěly jsme riskovat, že už i tak omezený čas promarníme dlouhým čekáním na opuštěné silnici. Takže jsme si dopředu zamluvily auto z půjčovny (protože jsme jely jen 2, stačilo nám Polo) a na první noc jsme si zamluvily noc v motelu poblíž letiště. Našeho Marca, jak jsme si pracovně pojmenovaly naší káru, jsme si totiž vyzvedávaly až druhý den. Kromě první noci v motelu a zamluveného auta jsme neplánovaly dopředu nic.

Koupila jsem si průvodce z řady Lonely Planet a ve vlaku do Mnichova jsem si ho pročítala a dělala si poznámky, co všechno by mohlo stát za vidění. Jak se ale později ukázalo, průvodce nás výrazně zklamal. Nevím, jakou mají zkušenost s tímto průvodcem jiní, ale vždy, když bylo v průvodci něco vychvalováno, tak nás to příliš neohromilo (nebo jsme to nakonec ani po dlouhém hledání nenašly) a naopak - vždycky jsme byly unešené z místa, které v průvodci nebylo nebo o něm byla jen krátká zmínka. To, že každé druhé místo bylo buď nudné nebo pitoreskní, to už nás ke konci naší dovolené jen bavilo. Každopádně svému účelu i tak posloužil, i když většinou jsme se pak řídily mapkami z infocenter.

První noc jsme tedy strávily v Alex Motel, který je vzdálený od letiště asi 5 minut jízdy autem a výhodou je to, že si vás z letiště hezky přivezou a následně opět odvezou. V ceně pokoje byla i snídaně (jak jsme s Lenkou žertovaly - naše poslední normální snídaně).

Den druhý - začátek dobrodružství
Měly jsme v plánu začít naší cestu z Keflavíku autem po směru hodinových ručiček. Na recepci motelu nám ale poradili, že vzhledem k ročnímu období a tomu, kolik na celý Island máme času, bude lepší začít opačným směrem. Takže jen co jsme si vyzvedly našeho Marca, naložily ho všemi zavazadly a trochu se seznámily s řízením, vydaly jsme se z Keflavíku přes Hafnir na Grindavík.

Jako vždycky, když jsem na novém místě, měla jsem ohromnou radost ze všeho co vidím a strašně nutně jsem to musela vyfotit. Výsledkem je asi 200 fotek holých plání z různých úhlů, které by se mohly hodit do novinové rubriky "Najdi 10 rozdílů". Postupně samozřejmě můj zájem o tak zuřivé pořizování fotek opadl :)

Hafnaberg Cliff

Jihozápadní část Islandu se vyznačuje dost pochmurnou pustou krajinou - samé lávové pole, prach, sem tam nějaký ten trs trávy a mech, dokonce i pár zakrslých kytek a v podstatě si připadáte jako na konci světa. My jsme si tak rozhodně připadaly. Vyzbrojené fotoaparáty, termoskou s čajem a velkým termohrnkem s kávou jsme se vydaly k ptačím útesům u Hafnabergu a následně také k Mostu mezi dvěma kontinenty. Most mezi dvěma kontinenty byl plný turistů a jednalo se o lávku přes trhlinu zasypanou pískem. Lávka spojuje severoamerickou a euroasijskou desku.

Most mezi dvěma kontinenty

Měly jsme nádherné počasí a i když trochu foukalo a bylo chladno, stihly jsme se trochu opálit. Jednou z nejčastějších hlášek v autě bylo: "Musíme se namazat opalovákem, až půjdeme..". A skoro vždycky jsme na to zapomněly :).

Další zastávkou byl Valahnúkur - útes s nádherným výhledem a majákem. To bylo něco pro mě. Miluju majáky, takže nebyla jiná možnost, než se tam nějakou dobu zdržet a pořádně se kochat výhledem, vyfotit dalších 100 fotek a užívat si vítr ve vlasech. K Valahnúkuru se jede po prašné cestě, která odbočuje z hlavní silnice a větví se na dvě části. Druhá část vede ke geotermální oblasti s horkým pramenem Gunnuhverem. K tomu se váže pověst o čarodějnici jménem Gunna, kterou obyvatelé zabili vhozením do vařící vody. No nechtěla bych..

Když jsem Lence před odletem oznámila, že jsem si nevzala plavky, protože k čemu by mi na Islandu byly, tak si trochu ťukala na čelo. Samozřejmě toužila po koupeli v místních termálních pramenech. Já na to moc nejsem, takže ty plavky bych s sebou tahala stejně zbytečně. Ona je však v krosně měla a měla v plánu je alespoň jednou použít. První příležitost se naskytla, když jsme přijely k Modré laguně. Modrá laguna je jedním z nejznámějších míst na Islandu a proto tam taky bylo narváno (a to jsme ještě nejely v plné sezóně). Voda tam má mléčně modrou barvu a teplotu 38°C. Vstupné bylo dost drahé a všude fronty, takže jsme se nakonec spokojily jen s volně přístupným areálem venku a Lenka si musela počkat na koupání v termální lázni ještě týden. Ačkoli tam bylo plno, i tak byl pohled impozantní. Oblaka páry se vznášela nad mléčně modrým povrchem protkaným různými cestičkami a můstky.

Když jsme se dostatečně vynadívaly na tu modrou nádheru a taky náležitě posvačily u našeho auta (musím podotknout, že jsme vlastně pořád něco jedly :)), vydaly jsme se směrem na Grindavík. Abych řekla pravdu, mapy nám moc nepomáhaly, většinou jsme prostě měly jen naplánovaný cíl a nějakým záhadným způsobem jsme se do něj občas i dostaly :). Na Islandu mají totiž velmi zvláštní značení odboček. Cedule jsou žluté a malé a než člověk stihne zaostřit, rozluštit ten zvláštní název a uvědomit si, že to je přesně ta odbočka, kterou hledá, tak už to dávno přejel.

Slavný Zlatý okruh jsme se rozhodly vynechat a navštívit ho až při cestě zpátky, protože tak jako tak jsme stejně musely zpět do Keflavíku. V Grindavíku jsme se nezdržovaly a pokračovaly jsme dál směrem na Selfoss. Cestou jsme ještě navštívily moc krásné místo s výraznou vůní, kde nás zastihlo drobné mrholení - geotermální pole Austurengjar, kterému se také říká Krýsuvík a prošly jsme se po chodníčku mezi doutnajícím a bublajícím povrchem v Seltúnu. Vůně to byla opravdu parádní, v nose jsme jí cítily ještě večer.

Cestou do Selfossu jsme potkaly několik vodopádů, vypily kafe, snědly svačinu a už jsme se těšily na zasloužený odpočinek. Ubytovaly jsme se v místním kempu, dokonce měli i free wi-fi, což nebylo samozřejmostí, postavily stan, uvařily večeři v místní kuchyňce a následně jsme si v lehkém pyžámku zalezly do spacáku. Po několika desítkách velmi krušných minut a prudkém drkotání zubů jsme se vypotácely ze stanu a naházely na sebe všechno možné, jen abychom se zahřály. Venku bylo samozřejmě celou noc světlo (proč jsem si jen brala tu čelovku?), ale zima byla pořádná.

První noc ve stanu bylo peklo. Nechápu, proč jsme si to tak malovaly. Byla nám zima, země byla tvrdá, světlo prosvítalo.. no prostě zasloužený odpočinek to nebyl ani náhodou. Ráno jsme posnídaly ovesnou kaši, udělaly zásobu čaje a kafe, zabalily stan a všechny věci a vydaly se opět na cestu.

Den třetí - vodopády

Ze Selfossu jsme zamířily k malé vesničce jménem Hella, ze které se dá organizovaně vystoupat na Heklu. To jsme ale vynechaly a pokračovaly jsme přes Hvolsvöllur až k vodopádu Seljalandsfoss. U vodopádu bylo parkoviště a lavičky, taky záchody a spousta lidí. U vodopádu jsme tedy zaparkovaly, protáhly nohy, udělaly pár fotek a opět jsme vydatně posvačily. Když už nebylo nic dalšího k jídlu, nasměrovaly jsme našeho Marca směrem na Skógar.

Ve Skógaru jsme navštívily muzeum lidového umění, kde jsme strávily příjemných pár hodin a nafotily spoustu fotek. Opravdu to stálo za to, protože muzeum je rozděleno na venkovní část, kde si můžete prohlédnout domy, stodoly, kostel a dokonce i školu a uvnitř v budově muzea jsou například zemědělské nástroje, hračky, zbraně a spousta zajímavých věcí. Rozhodně toto muzeum stojí za návštěvu.

Jak nám Lonely Planet doporučil, šly jsme se také podívat na 62 m vysoký vodopád Skógafoss. Vypadá opravdu impozantně a ještě impozantnější jsou schody, které vedou k němu nahoru. Měla jsem co dělat, abych v půlce neumřela, zatímco Lenka schody vyběhla jak laňka a ještě mě u toho mého funění stihla vyfotit. 

Následovala cesta do Víku přes zastávku u Dýrhólaey, což je skalní plošina u pobřeží společně se skalní bránou (dle průvodce je to také hnízdiště papuchalků, ale my žádného neviděly). Odtamtud jsme si vyšláply kopeček na vyhlídku k majáku, kde docela slušně foukalo a pak jsme kousek popojely autem (dalo by se to dojít pěšky, ale pak bychom se pro to auto musely stejně vracet) a dojely jsme k pláži u Reynisfjary. Tato pláž se vyznačuje černým pískem a výraznými čedičovými sloupy. Z moře pak trčí skalní jehly zvané Reynisdrangur.

Z pláže jsme se autem dostaly do Víku, kde jsme se ale nezdržovaly, protože jsme usoudily, že ještě stihneme dojet o kus dál, než na nás padne definitivní únava. Proto jsme zamířily na pláně Mýrdalssandur.

Pláně Mýrdalssandur jsou tvořeny naplaveným černým lávovým pískem z ledovce Mýrdalsjökull jako pozůstatek erupcí Katly. Pláň má rozlohu 70 km2 a vypadá opravdu opuštěně. Přesto má svoje kouzlo.

Přes Mýrdalssandur jsme se dostaly až do Kirkjubæjarklausturu, kde jsme si opět postavily stan, uvařily dobrou večeři a tentokrát, poučeny z noci předchozí, jsme se rovnou teple oblékly a tím pádem ta noc nebyla tak strašná :)

Fotografie jsou mé vlastní - respektujte, prosím, autorská práva :)  

Pokračování této cesty najdete zde:
Jihovýchodní Island 
Východní Island
Severní Island
Západní Island a Zlatý okruh