Běž se podívat na Zemi, říkali. Bude to zábava, říkali… Tohle běželo Luně hlavou, když ráno co ráno vstávala v půl šesté do práce. Nejradši bych tu pitomou kometu, která mi tohle poradila, chytla za chvostík, zatočila a odhodila co nejdál do kosmu, říkala si pro sebe, když čekala na autobus, který měl jako vždy zpoždění. A co hůř - každé ráno na něj čekala spousta lidí, kteří se pak na Lunu v autobuse tlačili, divně smrděli a někteří dokonce za jízdy telefonovali.
Když se tak Luna držela tyče a autobus s ní zmítal v zatáčkách, vzpomínala na to, jak poprvé přišla na Zemi. Kometa tak úplně nelhala, počátky tohohle dobrodružství byly zábavné. Zapomněla se však zmínit, že Luna musí včas stihnout meziplanetární vlak, protože pro tělesa bez chvostíku jiná varianta cestování mezi planetami není.
A tak si Luna pár dní užívala nového prostředí, pozorovala, zkoumala, bavila se. Jenomže ji z toho výletu vyhládlo a když se ukázalo, že nemá ve fast foodu na zaplacení, zavolali na ni policii. Neměla u sebe pochopitelně žádné doklady, takže ji odvezli na záchytku, kde měla strávit noc a přemýšlela, jak se z té šlamastyky dostane. Nakonec jí pomohla jen čistá náhoda. Ten den byl totiž fotbalový zápas Sparty a Slavie a fanoušci byli obzvláště urvaní z řetězu. Protože jich hodně skončilo na záchytce, vykopli příslušníci policie Lunu na ulici, aby jim nezabírala místo v cele. Podle jejich slov vypadala celkem normálně a při smyslech. Doporučili jí, ať si zařídí nové doklady a popřáli jí dobrou noc. Luně samozřejmě noc nevadila, vždyť to byl její čas. Usoudila, že zážitků má už dost na to, aby o tom mohla vyprávět hvězdám za dlouhých zimních nocí a vydala se na meziplanetární vlak. Když dorazila na nástupiště, zjistila, že jí to ujelo před pár dny a další jede až za několik let. Luna byla sice i normálně bílá, ale zbledla ještě o dva odstíny víc. Co tady bude celé ty roky dělat?
Posadila se na obrubník a rozhlédla se kolem sebe. Ačkoli byla noc, v centru města bylo rušno. Viděla kolem sebe usmívající se i mračící se lidi, kteří spolu mluvili, či mlčeli, ale všichni do jednoho ji míjeli bez povšimnutí. Nevěděla, jak dlouho tam takhle sedí, ale v břiše jí kručelo. Hlavou se jí honily vzpomínky na domov, myšlenky na budoucnost a pak se to všechno slilo jen v jedno velké zoufalství. Tenhle výlet rozhodně nestojí ani za zlámanou galaxii, nadávala v duchu. Seděla tam bez hnutí až do rána.
Ráno se u ní zastavil malý chlapeček a vrazil jí do ruky zmrzlinu. Nevěřícně se na něj dívala, jak rychle prchá zpátky k mamince a ještě zaslechla maminku, jak mu říká: “Dobře jsi to té paní dal, udělal jsi dobrý skutek a neplýtval jídlem. Koupím ti novou, vybereš si tentokrát nějakou, která ti bude chutnat.” Ale to už z obou viděla jen záda.
Pustila se tedy do zmrzliny, byla vanilková. S plnějším žaludkem už se jí lépe přemýšlelo a tak usoudila, že přece jen poslechne rady policistů a půjde si zařídit občanku. Když už tady musí tvrdnout několik let, tak ať to má alespoň nějakou úroveň. Je přece vesmírné těleso, ne žádný nýmand. Zeptala se kolemjdoucí paní, kde je úřad a rychlým krokem proplouvala mezi chodci tak ladně, jako se ještě nedávno klouzala po noční obloze.
Na úřadě nejdřív chvíli protestovali, protože nemohli najít Noční oblohu jako místo bydliště v systému. Nakonec ji zapsali trvalé bydliště u nich a žádost jí vystavili. Udělali jí apartní fotografii, na které jen zářila, a řekli jí, že to bude do měsíce hotové. Chvilku na ně nechápavě zírala, o jakém Měsíci to mluví, takže jí nakonec řekli, ať si přijde za tři týdny. Ještě jí poradili, ať se zastaví v místním útulku pro bezdomovce, že tam jí určitě pomůžou ty tři týdny nějak přečkat. Bez dokladů neměla šanci si najít slušné bydlení ani práci. A jak řekli, tak se stalo. Pro Lunu to bylo další dobrodružství, ale když si za tři týdny přišla občanku vyzvednout, byla ráda, že jí začíná lepší život.
Luna si povzdechla a vystoupila z autobusu. Stejně tak všichni ostatní, protože autobus zastavil na konečné a řidič je neurvale všechny vyháněl. Zamířila do kanceláře, kde pracovala jako recepční. Její uhrančivý vzhled jí výrazně pomohl při hledání bydlení i zaměstnání. Obzvláště v době svého úplňku z ní kdekdo nemohl spustit oči. Často se jí také stávalo, že si jí lidé na ulici fotili. Neměla z toho radost a nakonec začala chodit schovaná pod velkou kapucí, aby ji lidé neotravovali. Zoufale toužila vrátit se domů.
Rozpršelo se akorát v momentě, kdy dorazila do kanceláře. Usadila se ke stolu, zapla počítač a zahleděla se z okna na padající déšť. Déšť ji nepřestával fascinovat. Ve vesmíru se s ním nesetkala, to tak maximálně s deštěm meteoritů, po kterých jí zůstávaly obří modřiny. Déšť na Zemi ji uklidňoval a přinášel jí trochu útěchy. Dívala se z okna a vzpomínala na domov. Jaké to tam asi je opuštěné, zapadané hvězdným prachem. A přemýšlela, jestli ta žárovka, kterou na nebe před svým odjezdem umístila, vydrží tolik let svítit. Do kanceláře se postupně začínali trousit lidé a Luna se musela vrátit k práci. Celý den pršelo. Pršelo i ve chvíli, kdy si Luna na malém kalendáři škrtla další ze dnů, který strávila na Zemi čekáním na meziplanetární vlak. Ještě 6790 dní a pak se konečně vrátí domů. Snad nebude mít vlak několik dalších let zpoždění..
Žádné komentáře:
Okomentovat