“I will love you as the iceberg loves the ship, and the passengers love the lifeboat and the lifeboat loves the teeth of the sperm whale, and the sperm whale loves the flavor of naval uniforms.”
― Lemony Snicket, The Beatrice Letters
Lehce nakloní hlavu a na tváři jí tančí nesmělý úsměv. V očích se jí mihne stín - je to snad smutek, či vzpomínka na bývalého milence? Její slova plynou jemně a klidně jako smetana smíchaná s medem. Slova, která říká, jsou všední, ale při troše pozornosti za nimi člověk může tušit hlubší smysl. Zdánlivě spontánní věty mají svůj význam a zaryjí se ti do srdce, aniž bys to tušil. Je jako lehký závan čerstvého vzduchu do zatuchlého ovzduší všedních dní. Její smích je vysoký a zvonivý, ale pokud pozorně nasloucháš, všimneš si temného podtónu plného smutku. Nebo se ti to jen zdálo?
Možná si o ní na první pohled myslíš, že je lehce prokouknutelná a povrchní. Ale čím víc ji poznáváš, tím víc si uvědomuješ, jak hluboké jsou vody její duše. Její smích už ti nezní tak lehkovážně, najednou cítíš její smutek, který jako by byl v její duši od počátku světa. Máš potřebu ji poznat víc a dřív, než ti to dojde, na ni myslíš celým svým srdcem. Je v tvých myšlenkách, když si vaříš čaj a pro sebe se kdo ví proč usmíváš. Podvědomě tušíš, že její srdce je rozdupané na tisíc kousků a i když se na první pohled zdá bezstarostná a silná, máš neurčitý pocit, že v noci se choulí do deky a tiše pláče. Myslíš na ni, když usínáš a přeješ si být tím, kdo ji zachrání. Tím, kdo jí dá lásku a ukáže jí, že svět není jen kruté místo. Chceš se stát jejím rytířem. Máš chuť o ni pečovat, pokud ti to dovolí. Snažíš se být lepším člověkem a to všechno jen pro její sotva znatelný úsměv.
Přesto, že po ní velmi toužíš, ostýcháš se jí dotknout - snad z nějakého nesmyslného strachu, že by se ti mohla rozplynout pod rukama. Připadá ti křehká jako samet motýlích křídel. I když ji chceš líbat, objímat a dotýkat se jí na všech možných místech, něco tě drží zpátky. Nechceš zničit tu křehkou krásu, která vás pojí dohromady. Je v tvých očích příliš nevinná, než abys s ní mohl dělat takové věci. O to víc ji miluješ. Hluboce, vášnivě, hladově - tak, jako jsi nikdy nikoho nemiloval.
Myšlenky na ni vyplňují tvůj den a ty jsi šťastný každou vteřinu, kterou můžeš trávit v její společnosti. Naopak každá chvíle, strávená v odloučení, ti připadá jako věčnost a ty se potácíš na okraji propasti zoufalství. Celá tahle plejáda pocitů ti hoří v srdci a ty kvůli tomu nemůžeš ani spát. A máš pocit, že tě ta přemíra lásky rozerve na kusy. Zatímco se v tobě odehrává emoční bouře, ona se jen lehce usměje, pohladí tě po hřbetu ruky a odběhne pryč. Čím víc se jí snažíš dát najevo své city, tím víc se od tebe vzdaluje. Jako by ji tvoje láska odpuzovala. Je stále chladnější a chladnější, už si s tebou nepovídá, už se na tebe neusmívá... a ty marně vzpomínáš na chvíle, kdy ti za deštivého dne položila hlavu na rameno a ty jsi cítil vůni jejích vlasů. Tu vůni cítíš stále a vzpomínáš si na její dotek. Ale ona už se tě nedotýká, už se na tebe nedívá, už se s tebou nepotkává... zcela pohltila tvoji duši, svými bílými zuby rozervala tvoje srdce na kusy a s vážnou tváří se dívá, jak krvácíš. Možná si myslíš, že má srdce z ledu, ale její osud je mnohem smutnější než tvůj. Protože ona cítí tvou bolest, jako by to byla její vlastní. Nedokáže opětovat tvoje city, pro to nebyla stvořena. Když ale drtí mezi zuby tvou duši, s každým soustem pojídá i kus té své. Nesmíš se na ni zlobit, je to její osud. Ale ty se vlastně ani nezlobíš, protože i přes to všechno ji bezmezně miluješ, do posledního dechu. A to ji bolí ještě víc...
Žádné komentáře:
Okomentovat