První část našeho cestování najdete zde: Skotsko 2016 - první část
Den pátý - starý muž
Bylo celkem neuvěřitelné, že už máme téměř polovinu naší dovolené za sebou. Pořád nám ale připadalo, že máme spoustu času a neměly jsme potřebu nic moc plánovat. Vždycky stačilo, že jsem si večer před spaním vybrala pár záchytných bodů a vytyčila cíl, kde přibližně bychom mohly přenocovat a tím to končilo. Příjemným bonusem bylo i super počasí, jelikož to nejhorší, co jsme zatím zažily, bylo mírně pod mrakem a žádný déšť.
Když jsme tedy opustily Kyle of Tongue, přičemž se nám bohužel povedlo minout zříceninu Castle Varrich, poklidně jsme si dojely až k Point of Stoer. Na tomhle místě se nachází (opět) maják a taky se odtamtud dá dojít až k Old man of Stoer, což je osamocený výčnělek útesu, který vykukuje z moře. Samozřejmě jsme si naivně myslely, že to je hned za rohem a proto jsme se vydaly bez svačiny a jen tak na lehko po vyznačené trase. Jaké bylo naše překvapení, když jsme musely po cestě zdolávat bažiny a rozbouřenou řeku.. no dobře, trochu kecám - po cestě bylo pár podmáčených míst a asi 2x jsme přeskakovaly potůček přes kameny :) Ale kdykoli jsme něco takového míjely, básnila jsem Lence, jak to na blogu patřičně vylíčím. Každopádně cesta nám přišla nekonečná a za každou zatáčkou jsme už čekaly ten slavný úkaz a ono pořád nic. Nakonec už Lenka prohlásila, že jestli to nebude tady za kopečkem, tak se otáčí a jdeme zpátky.. a najednou se tam ten starý pán vyhoupnul (a nebyl to žádný turista - důchodce, ale opravdu ta skála). Tak jsme si udělaly pár fotek a vydaly se zase pěkně přes tu "rozbouřenou řeku" zpátky k majáku. 
Den šestý - směr Skye
V úterý ráno jsme se vydaly do Poolewe (pracovní název Poleva), kde jsme shodou okolností zastihly místní úterní market, kam jsme se vnutily. Prodávalo se tam jídlo, knížky, "blešákové" věci, přírodní domácí kosmetika, keramika atd. Po marketu jsme se prošly ještě v okolí, ale nic moc tam nebylo, tak jsme to vzaly rovnou do Ploctonu a cestou za Gairlochem jsme se ještě zastavily v místní přírodní rezervaci, o které se průvodce nezmiňoval ani slůvkem. Tam jsme si udělaly krátkou procházku, na jejímž konci jsme trochu zmokly a ve strašném lijáku jsme dojely do Ploctonu. O Ploctonu průvodce mluvil a vychvaloval ho, jenomže když jsme tam přijely, nebyla tam skoro žádná voda a tak jsme na ostrůvek s lavičkou došly suchou nohou přes polousychající mořské řasy. Nijak extra nás to to tam nechytlo, Lenka si koupila zmrzku, uprasila mi s ní kalhoty a jely jsme dál na Kyle of Lochals a odtamtud přes most až na ostrov Skye. Protože jsme tam přijely poměrně brzy a ještě nemělo smysl hledat nějaký kemp, vydaly jsme se severněji přes Broadford, kde jsme nakoupily zásoby (což nás samozřejmě zachránilo před krutou smrtí hladem v naprosté pustině) a pokračovaly směrem na Portree.
U Sligachanu jsem zastavily úplně náhodou, protože jsem si všimla, že tam je nějaká přírodní rezervace či co a tak jsme se tam chtěly jít podívat. Už už jsme vykračovaly, když Lenka zahlédla na druhé straně silnice za zatáčkou stany a pojala podezření, že tam bude kemp. Nebe se po cestě začalo docela zatahovat, takže jsme se dohodly, že pokud to bude kemp, tak se tam půjdeme ubytovat a na tu procházku si zajdeme potom. Jak jsme řekly, tak se stalo, postavily jsme stan, nasvačily se a vyrazily na procházku. Nejdřív to vypadalo jako malá oblast, ale šly jsme pořád dál a dál a konec v nedohlednu a čím dál jsme šly, tím méně jsme potkávaly lidí a tím více se nebe začalo zatahovat. Já jsem měla neutuchající touhu dojít až na konec (ačkoli jsem neměla ani páru, kde ten konec může být) a Lenka zase nechtěla zmoknout, takže když už jsem jí potřetí odmítla s tím, že "se přece ještě nebudeme vracet", tak už jí došla trpělivost a přehlasovala mě. Otočily jsme se na patě a vydaly se tou samou cestou zase zpátky a v tu chvíli jsem si všimla, že jsme celou dobu za zády měly úplně černé mraky a že jsme asi fakt dost daleko od stanu a máme velkou šanci, že zmokneme. Přidaly jsme do kroku a když na nás sem tam spadla nějaká ta kapka, už jsme skoro klusaly zpátky do kempu. Pořád jsem Lence říkala, že už tam za chvíli jsme, až jsme tam opravdu za chvíli byly a ani jsme nezmokly. Co bylo ale opravdu silně nepříjemné, byly midgets - malé kousavé mušky, které se na nás v kempu vrhly a nedalo se jich zbavit. Nebylo to tak hrozné jako u jezera Mývatn na Islandu (a taky tady prodávají ty síťky na hlavu), kde těch pakomárů byly tisíce.. ale pakomáři byli ale dost mírumilovní. Bohužel midgets nikoli, takže jsme to schytaly a já se pak drbala ještě zbytek dovolené.
Den sedmý - Quiraing walk a Eilean Donan
Druhý den ráno jsme se v rychlosti zabalily a vypadly co nejdřív, midgets jsme si vezly s sebou a po cestě jsme je galantně pomocí naplno otevřených okýnek nechaly vystoupit. Tento proces jsme opakovaly několikrát, dokud jsme se jich nezbavily úplně. Kousance jsme bohužel tímto způsobem vyřešit nemohly. Na středu jsem nám naplánovala super track Quiraing walk. Průvodce nám hlásal, že i kdyby to mělo být to jediné, co na celém ostrově uvidíme, tak to nesmíme minout. Tak jsme se nenechaly zahanbit a
už v devět jsme dorazily na parkoviště, kde stálo pár aut. Všude byla děsná mlha, takže nebylo nic moc vidět, ale to nás neodradilo, nasadily jsme batůžky na záda a s vyhlídkou 3-4 h pochodu jsme vyrazily dle mých instrukcí do pořádného krpálu. Ušly jsme pořádný kus cesty, ale po 45 minutách se nám zdálo divné, že cesta absolutně neodpovídá tomu, co psali v průvodci. Nakonec jsme s pomocí neměckých turistů dali dohromady, kde to jsme a zjistily
Průvodce nám psal cosi o různých částech celého okruhu a tak jsme se těšily, až konečně uvidíme tu Needle a všechna další pěkná místa. Ve skutečnosti to dopadlo tak, že na celém tracku je spousta různých neznačených odboček a my jsme na každém rozcestí tápaly, kam tedy máme
jít. Slavnou Needle jsme úplně minuly, protože jsme prostě a jednoduše nezabočily směrem k ní a viděly jsme jí pak až z výšky. V jednom bodě jsme potkaly český pár, který taky netušil kam jít a pak se k nám přidali ještě další cizinci a všichni dohromady jsme vytáhli asi 4 různé mapy a GPS a snažili se určit polohu a další cestu. Nakonec jsme to dali nějak dohromady, ačkoli každý z nás mířil jiným směrem a pokračovalo se vesele dál. Expedice "Veselý Hospic" se jen tak něčeho nezalekne, i když najdou se tam místa, kde jsem skoro vypustila duši (a hlavně potom, když jsem zjistila, že se to dalo lehce obejít). Každopádně i přes veškerá tato úskalí jsme celý track daly za úžasné 2h 45 minut, zažily jsme dobrodružství, udělaly spoustu fotek (mlha byla definitivně pryč) a vydatně posvačily na vrcholku s výhledem do krajiny.. Krása!
Po návratu k parkovišti jsme si zase daly pořádnou sváču, sedly do auta a vydaly se na okružní jízdu po zbytku ostrova. V podstatě jsme vždycky jen někde na chvilku zastavily, pokud to tam stálo za to, tak jsme udělaly nějaké fotky a pokračovaly jsme dál. K večeru už jsme se zase vracely přes most a zakempovaly jsme přímo u hradu Eilean Donan. Měl už sice zavřeno, ale k němu se jít dalo, takže jsme si ho obešly, hodněkrát vyfotily a libovaly si, jak jsme to všechno pěkně zvládly a spíme na místě, kde nejsou ty kousavý mrchy. Před spaním jsem měla velké ideály o tom, jak si ráno přivstanu a půjdu si ten hrad vyfotit za svítání.. vstávala jsem před půl 9 a to ještě z donucení :D
Den osmý - viadukt do Bradavic
Když jsme absolvovaly každodenní rutinu v podobě balení stanu a všech našich věcí, chtěly jsme se odměnit pořádnou snídaní a kafem. Večer předtím jsme šly kolem kavárny s výhledem na hrad, tak jsme měly v plánu se tam zastavit, ale bohužel byla už dlouhodobě zavřená (čehož jsme si předtím nevšimly). Místo toho jsme se vydaly znovu na cestu a po nějaké chvíli jsme narazily na Redburn Cafe. Naprosto kouzelná kavárnička schovaná v lesích kousek od hlavní silnice. Daly jsme si tam denní nabídku - scone s domácí marmeládou a něčím, co vypadalo jako máslo, ale nakonec jsme se dozvěděly, že to je několikrát převařená smetana nebo co a chutnalo to božsky. K tomu jsme měly navíc tolik kafe, kolik jsme dokázaly vypít, takže jsme si neustále nechávaly dolévat až nám kofein stříkal i ušima.
Takto posilněny na další cestu jsme zamířly na Glen Affric. Tam jsme udělaly několik procházek (k vodopádu, podél řeky,.) - v této oblasti je totiž několik parkovišť, takže jsme vždycky kousek popojely, vyplázly 2 libry za parkovné, udělaly okruh a pak jely. dál. Začalo se trochu zatahovat a předpověď hlásila, že možná zmokneme. Když jsme dorazily do Fort Augustus, už bylo poněkud zataženo. Město se nám skoro vůbec nelíbilo a jely jsme tam hlavně proto, že leží u jezera Loch Ness. Podle všeho to je taky ten jediný tahák, proč se tam někdo obtěžuje jezdit. Kolem kanálu a jezera bylo hodně turistů, zrovna jsme si užily i pohled na zdymadlo (ani jedna z nás to nikdy předtím neviděla v akci) a pak jsme se odporoučely zase dál směrem na Fort William. Nessie jsme neviděly, místo toho jsme se vyfotily před jezerem samy, což je odstrašující víc než dost.
Ve Fort William, jak název města již naznačuje, není vůbec žádná pevnost :) Původní pevnost byla zničená a zůstal z ní akorát název. Prošly jsme si hlavní ulici High street, která je moc pěkná. Chtěly jsme také navštívit místní muzeum, ale světe div se, opět jsme tam dorazily po páté hodině, takže jsme si akorát nakoupily další zásobu sýra a chleba a vydaly se zase na cestu. Chtěla jsem nutně vidět Glenfinnan Viaduct, neboli ten želežniční most, po kterém každý rok jezdil Harry Potter do Bradavic. Sice to byla zajížďka, ale jely jsme tam. Parkoviště bylo opět placené, na což jsme se tedy kvůli deseti minutám vyprdly. Vyšláply jsme kopeček na vyhlídku, udělaly pár fotek (bohužel místní parní vlak zrovna nejel) a jely zase dál. Můžete si zaplatit jízdu tím parním vlakem, dokonce prý i rezervovat kupé Harryho Pottera, ale my jsme měly auto, tak jsme tenhle výlet odpískaly.
Od Viaductu jsme odjely do Glencoe, kde jsme chvilku hledaly kemp. Ne, že by to nebylo značené, ale cesta nás vedla doprostřed lesa a pořád nikde nic, až se před námi vyhoupl Red Squirrel Campsite a tam jsme zaparkovaly. Připadal nám docela drahý - 22 liber za obě s autem a stanem, ale měl free wifi a docela pěkné zázemí, byl hned u řeky a byl to taky jediný kemp za celou dobu, kde bylo povolené mít táborák a dokonce po celém kempu byly rozmístěné díry, ve kterých si ten táborák můžete udělat. Ve všech ostatních kempech byl otevřený oheň zakázaný. Když jsme si postavily náš příbytek, bylo ještě dost času na procházku. Prakticky celý den jsme, s menšími přestávkami, seděly v autě, takže jsme se rozhodly protáhnout nohy. Jelikož kemp se nachází přímo na trasách jednotlivých stezek, na jednu jsme se napojily a udělaly jsme si procházku po okolí. Chtěly jsme si projít několik dalších, ale trasy byly zavřené s informací, že po jarním tání jsou cesty poničené a stezky jsou tedy dočasně "mimo provoz". Na jedné takové jsme zahlédly srnku, poměrně blízko. Místo aby utekla, dívala se na nás docela nevěřícně a asi si o nás myslela svoje. Obě jsme jí nadšeně fotily, jak kdybychom srnku viděly poprvé v životě a pak jsme se tedy odšouraly dál. Asi po pěti minutách chůze jsme narazily na zátaras a musely se vrátit (jedna z těch stezek mimo provoz) a ta srnka tam ještě pořád byla, nezúčastněně se pásla a moc si nás nevšímala. Po návratu do kempu nás opět náležitě poštípaly mušky (nevím jak Lenku, ale mě rozhodně) a šly jsme spát.
Den devátý - opouštíme Highlands
Ráno jsme se probudily do deště a tak jsme v rychlosti zabalily stan a nasedly do auta. Rozhodly jsme se, že z Glencoe zmizíme, protože některé ty stezky jsme si prošly už včera a nevypadalo to, že by mělo přestat pršet. Byl pátek a my jsme před sebou měly ještě celé 3 dny na cestování. Rozhodně jsme chtěly do Glasgow, ale nějak jsem to časově neodhadla, že budeme tak rychlé a zbývalo nám ještě dost času. Vyrazily jsme za mírného deště do Glasgow a cestou jsme se zastavily na kafe a koláč do Real Food Cafe. Potkaly jsme tam 2 pěkné motorkáře (bohužel přišli až při našem odchodu - jaká to náhoda) a já jsem byla příjemně potěšená, že tahle kavárna nabízela i veganské a gluten free varianty. Bylo to stylové posezení, naplnily jsme si naše nenasytné útroby a pokračovaly k Loch Lomond. Cestou nám přestalo pršet, i když bylo pořád docela pod mrakem a dost se ochladilo.
U Loch Lomond jsme si vystoupaly na nějaký kopec, protože nám přišlo, že málo chodíme a pořád jen dřepíme a jíme a následně jsme nastavily naší navigaci na Stirling. Ve Stirlingu všeho všudy nic nebylo a naše nálada začínala dost klesat. Já jsem byla otrávená, protože se nám dovolená chýlila ke konci a navíc jsme opustily Highlands, na jihu mi to přišlo nudné a nezajímavé a do toho se nám i trochu zkazilo to počasí. Lenka byla otrávená asi ze mě :D. Když jsme si to tedy ve Stirlingu v rychlosti a otráveně prohlédly, vydaly jsme se najít nějaký kemp. Musely jsme pomocí navigace, protože tentokrát jsme žádné ukazatele nenašly a když už jsme si myslely, že jsme úplně špatně, tak jsme přijely k takovému statku, který měl takřka hned za barákem plácek pro karavany a stany. Neuvěřitelné. Na recepci nikdo nebyl (proč by tam taky seděl), jen cedulka, kam máme hodit peníze, což jsme taky udělaly a postavily si stan. Chtěly jsme se projít po okolí, ale nebylo kde, tak jsme si aspoň uvařily večeři. Taky jsme tam objevily místní kočku, která byla sice strašně špinavá, ale hrozně mazlivá. Chtěla jsem si jí vzít do stanu, ale věděla jsem, že by mi to u Lenky neprošlo, takže jsem tuhle myšlenku radši ani nenadhazovala.
Den desátý - Antonínova zeď a Glasgow
Druhý den ráno jsme se rychle sbalily a vystřelily z kempu směrem na Antonine's Wall. Lenka si předchozí večer vygooglila, že to není od Glasgow daleko a tak jsme se tam tedy jely podívat. Opravdu to nebylo daleko. Orientovaly jsme se hlavně podle cedulek, které nás provedly všude možně, až jsme tedy konečně dorazily k tomu, co dřív byla Antonine's Wall. Kdybyste nevěděli, že to tam je, tak to nepoznáte. Vypadá to jako vyschlé koryto řeky. Pochmurné počasí, které odráželo mojí náladu, tomu moc nepřidalo.
Další zastávkou byl hrad Donne, kde se natáčel Outlander. Lenka ho chtěla za každou cenu vidět, mě už bylo tak nějak všechno jedno, protože já hlavně nechtěla jet domu. Zastavily jsme se tam, ale dovnitř jsme nešly, takže jsme udělaly jen fotky zvenčí a pak už tedy opravdu zamířily do Glasgow. Cestou jsme si dělaly srandu, že se nám tam podvědomě vůbec nechce a hledáme si všemožné zastávky okolo, abychom tu návštěvu co nejvíc oddálily.
Glasgow je překvapivě docela pěkné město. Musely jsme zaplatit parkovné 9 liber za 2 hodiny parkování, což nám ale na procházku městem bohatě stačilo. V Glasgow jsem objevila ráj - naprosto skvělý obchod s papíry, zápisníky, přáními a vším možným - Paperchase. Chtěla jsem všechno, nekoupila jsem si ale vůbec nic, protože jsem to bohužel neměla jak odvézt domu. Rozhodně je ale Glasgow velmi zajímavé město plné pouličních umělců a krásně pomalovaných domů.
Z Glasgow jsme zamířily na jih do přístavu Portpatrick. Portpatrick měl veselý jižanský nádech, maják a koupající se obyvatele. Chvilku jsme tam pobyly, dokud to nezačalo vypadat, že každou chvíli začne pršet. Nechtěly jsme stavět stan za deště, takže jsme se odvalily do místního kempu (ceduli jsme viděly při příjezdu). Když jsme vyjely strašnej krpál, zjistily jsme, že kemp nebere stany, takže jsme se naštvaně odporoučely do Stranraer, přes které jsme jely už do Portpatricku a tam jsme si našly jiný kemp. Ujely jsme taky těm mrakům, takže po ubytování na velkém placu, kde jsme měly stan jen my a nikdo jiný, obklopeny hopsajícími králíčky, jsme vyrazily na procházku po nábřeží a rozebíraly další životní příkoří, která nás během našich ubohých životů potkala (a která jsme ještě nestihly probrat v předchozích několika dnech :)).
Den jedenáctý - jak nás potřeba wc dovedla až do New Lanarku
Uvažovaly jsme, kam dál, protože jsme měly ještě celý jeden den k dobru, byly jsme relativně blízko Edinburghu, náladu jsme měly pořád tak nějak na houby a žádný konkrétní plán jsme taky neměly. Nakonec jsme se tedy vydaly do Lanarku, kde jsme si zašly do místního info centra a tam nám pán poradil, ať se zajdeme podívat do New Lanarku, že tam je procházka k vodopádům. Nebýt toho pána, tak bychom New Lanark asi minuly, ale byla to opravdu zajímavá zajížďka. Jedná se o vesničku, která byla vybudovaná speciálně kvůli mlýnům a okolní domy byly postavené pro místní pracovníky. Vypadá to dost zvláštně, absolutně netradičně a jako by to ani nebylo ve Skotsku. Je to takový zvláštní komplex v údolí podél řeky Clyde. Udělaly jsme si tedy procházku k vodopádu a podle mapy to vedlo ještě dál jako součást většího trailu, ale nebyl to okruh a my se potřebovaly vrátit k autu, takže jsme se u přehrady otočily a vrátily se tou samou cestou zpátky. Dost jsme si zadělaly boty, protože bylo po dešti a všude bylo dost bahna, takže úplně zasviněné jsme si sedly do našeho auta. To auto chudák vypadalo jak kdybychom tam převážely dobytek - všude kusy posekané trávy, co jsme nasbíraly po cestách, drobky od svačiny, hlína.. no ostatně jako vždycky.
Než jsme se dostaly do Lanarku a posléze s procházkou po New Lanarku, uteklo několik hodin a už jsme měly toho všeho docela dost, takže jsme rovnou zamířily do Edinburghu hledat nějaký kemp. Ten jsme našly a rovnou se tam ubytovaly. Jak se dalo čekat, byl to obrovský areál a dostaly jsme vymezené místo na náš stan. Absolutně jsme nepochopily, proč nám ten panák na recepci dal místo hned u cesty, když všude jinde bylo volno, Zaparkovaly jsme pod stromem, postavily stan a šly si uvařit večeři. V kuchyňce jsme zjistily, že tam sice mají sporák a mikrovlnku, ale spotřebiče včetně samotných zásuvek jsou zpoplatněné za 2 libry na 15 minut. Ještě, že jsme pořád měly s sebou vařič, protože se nám opravdu nechtělo platit kdo ví kolik za to, že si na sporáku uvaříme vodu. Jediné, co bylo v kempu (překvapivě) zdarma, byly záchody a sprchy. Počasí se nám dost zkazilo a byla docela zima. Zalezly jsme do stanu dost brzo a snažily jsme se usnout.
Den dvanáctý - Edinburgh
Byla to jedna z nejhorších nocí ve Skotsku (horší byla snad už jen ta následující ve stejném kempu), protože jak jsme měly stan hned u příjezdové cesty, neustále tam byl kravál (i ve tři ráno) z těch karavanů, které přejížděly místní retardéry. Vůbec jsme se nevyspaly, takže jsme ráno vypadaly moc pěkně. Zabalily jsme zbylou sváču, koupily celodenní jízdenku na MHD za 4 libry a vyrazily na autobusovou zastávku. Vzala jsem si i jízdní řád, abychom věděly, jak nám to jede zpátky. Jeden autobus nám ujel, ale hned za ním jel další a tak jsme do něj naskočily, aniž bychom se podívaly, kam to vlastně jede. Když jsme tam několik minut seděly, došlo nám, že asi jedeme někam jinam a tak jsme na nějaké neznámé zastávce vystoupily s tím, že si tedy najdeme ten správný bus (hned jsem Lence zdůraznila, jak bylo chytré si koupit tu celodenní jízdenku). Po chvíli zmatkování a vyptávání jsme nějaký našly a dorazily už bez dalších problémů do centra. Absolutně nutně jsme potřebovaly kafe. Zalezly jsme tedy do Costa Coffee, daly jsme si kávu a sendvič a pak jsme se vydaly na hrad. Vystály jsme si velkou frontu, zaplatily 16 liber každá a už jsme si to hnaly na prohlídku korunovačních klenotů a všech dalších expozic. Zabralo nám to asi tak 2 hodinky a za ty peníze tam bylo celkem dost k vidění. Akorát těch lidí tam bylo na náš vkus až příliš.
Z hradu jsme zamířily do muzea, ale cestou jsme se ještě stavily v Ness. Tenhle obchod je super. Poprvé jsem tam byla před několika lety a nic jsem si tam tenkrát nekoupila, ale byla jsem naprosto unešená. Slíbila jsem Lence, že jí tam vezmu, což jsem tedy taky splnila. Po vydatných nákupech jsme pokračovaly k muzeu a ještě předtím jsme si udělaly odbočku k Greyfriars Kirkyard. Kousek od vchodu stojí slavná socha Greyfriars Bobbyho - pejska, který věrně ležel na hrobu svého pána až do své smrti (celkem 14 let). Socha má úplně vyhlazený čumák, jak si na něj všichni sahají pro štěstí :)
Muzeum je hned naproti hřbitovu a opět je vstupné na stálou expozici zdarma. Nevím ani, jak dlouho jsme tam byly, ale bylo to super. Prošly jsme to úplně celé a pak už jsme se jen vyčerpaně přesunuly naproti do bistra Bobby's sandwich bar na polévku a další sendvič (chutnalo nám moc). Po jídle jsme se vrátily zpátky na Královskou míli a pak už nás nic moc netáhlo, takže jsme zapluly do Primarku a s heslem "jsme na dovolený" jsme propadly nákupní horečce. Nakupování nás samozřejmě strašně vyčerpalo, takže odtamtud jsme se odvalily opět do Costy na další dávku kofeinu. Poté jsme měly už dostatek sil, abychom se autobusem vrátily do kempu a začaly se pomalu připravovat na odjezd.
Den třináctý - odjezd
Poslední noc byla ještě horší než ta předchozí. Kravál v kempu byl mnohonásobně větší, navíc do toho začalo pršet a to znamenalo, že budu muset ráno balit mokrý stan. Nicméně jsme poslední noc nějak přežily a ráno rychle dobalily zbytek věcí, nasedly do auta a jely jsme ho odevzdat do půjčovny. Absolutně jsme se neobtěžovaly auto někde umýt nebo alespoň vyluxovat, takže vypadalo jak když jsme v něm převážely prasata i s celou podestýlkou :D Ve stejnou dobu odevzdával auto nějaký postarší manželský pár, jejichž auto bylo naleštěné jak kdyby s ním nikdy neodjeli. Pán, co si přebíral to naše, skoro omdlel, když otevřel dveře a viděl, jak je dole na podlaze nastláno. Zachoval ale profesionální tvář, auto si odvezl a my jsme si počkaly na shuttle na letiště.
Odlétala jsem dřív nez Lenka a tentokrát jsem přestupovala ve Frankfurtu. Krosnu jsem si zabalila jinak, takže jsem nemusela dávat 10 liber (naprosto nehorázná cena) za obalení folií. Na letišti jsme si s Lenkou daly ještě poslední společné kafe ve Starbucks (na kelímku jí 3x opravovaly jméno) a pak jsem už běžela přes všechnu letištní kontrolu až k letadlu. Můj let z Edinburghu byl o 45 minut zpožděný, což mi trochu znepříjemnilo přestup, na který jsem tím pádem měla o dost méně času. Ve Frankfurtu navíc byla u pasové kontroly opět další bezpečnostní prohlídka, která mě zdržela. Naštěstí se mi povedlo předběhnout velkou skupinu Japonců, jinak bych to ke gatu asi včas nestihla. Měla jsem rezervu asi 15 minut, tedy než se venku spustila naprostá průtrž a náš let byl kvůli počasí taky posunutý asi o hodinu. Do Prahy jsem dorazila s hodinovým zpožděním, ale celá a bez nejmenší újmy. Krosnu jsem si vyzvedla úplně promočenou z toho slejváku, což mi bylo v podstatě jedno, protože stejně všechno šlo do pračky. Přišlo mi, že to uteklo strašně rychle, jako bych snad ani nikde nebyla.
Každopádně pokud se chcete do Skotska podívat taky, tak rozhodně doporučuju! A pokud budete mít štěstí jako my, přijedete opálení jako od moře :)
Fotografie jsou mé vlastní - respektujte, prosím, autorská práva :)
Žádné komentáře:
Okomentovat