Skotsko 2016 - první část

Jelikož loni jsme jely do Irska, letos nemohlo přijít nic jiného, než Skotsko. Expedice "Veselý Hospic" se tedy opět v prvních dvou týdnech v červnu vydala za dobrodružstvím v obvyklém složení Lenka a Lenka, stan, 2 spacáky, 2 karimatky, pronajaté auto a neutuchající hlad nejen po cestování.

Odjezd

Opět jsme letěly každá odjinud a opět bylo dost náročné sladit časy (a dokonce i dny) příletu a odletu a ještě dostat letenku za rozumnou cenu. Nakonec to tedy dopadlo tak, že já jsem odlétala v 9 ráno z Prahy s přestupem v Dusseldorfu a dorazila jsem do Edinburghu, kde jsem zase několik hodin čekala na druhou Lenku, která letěla z Mnichova. Strávila jsem prakticky celý den na letištích, protože i v Dusseldorfu jsem čekala několik hodin a ještě mi posunuli let.

V úterý ráno cestou na letiště jsem si uvědomila, že jsem si vlastně nezjistila, jestli mi stačí občanka (pas mi propadl loni) a trochu jsem znejistěla, ale říkala jsem si, že to nějak dopadne a při všech těch událostech, které se v posledním měsíci udály, mi tohle přišlo jako prkotina.

Na letišti v Praze jsem se moc nezdržovala, kontrola proběhla rychle, odbavení taky. Krosnu jsem si nechala obalit folií, jelikož jsem se dost bála o stan a o na bok přivázanou karimatku. V Dusseldorfu jsem byla asi za hodinku příjemného letu, který jsem skoro celý prospala a tam teprve začala ta pořádná otrava. Naštěstí jsem tam chytla free wifi, což byla moje spása. Nebudu to zdržovat, letiště v Dusseldorfu se mi nelíbilo, dala jsem si tam naprosto hnusný těstoviny za nekřesťanský peníze a kafe taky za moc nestálo.. o muffinu ani nemluvim, jelikož byl z boku připálený a uvnitř napůl syrový. Jakmile se ukázalo, který gate je můj, neváhala jsem a odvalila jsem svou úžasnou osobnost s celým tělem tím směrem a musela jsem projít pasovou kontrolou. Byla tam jediná otevřená přepážka a za ní sedící pán vypadal dost otráveně. Natěšeně jsem tam přiběhla a cpala mu občanku. Koukal na mě jako na idiota, občanku si vzal, ale neřekl ani slovo, jen pořád koukal. Tak jsem mu řekla, že jedu do Edinburghu (jako by ho to mělo zajímat) a on mi beze slova vrátil občanku a tvářil se tak otráveně, že ani já po ránu bych ho netrumfla. Prošla jsem trochu v rozpacích turniketem a usadila se mezi prvními (jak já už to mám holt ve zvyku) u gatu. A zjistila jsem, že tam už ta free wifi nefunguje.. a čekala jsem a čekala, až mi ohlásili, že se mi let kvůli počasí opozdí asi o hodinu. Nakonec jsem se samozřejmě dočkala a když už jsem si to hnala do letadla, pán u přepážky se mi podíval na občanku, chvíli tam něco studoval a pak se mě zeptal, jestli je to ID Evropské unie.. To už mi začínalo být podezřelé, hlavně když jsem viděla, že skoro všichni mí spolucestující drží v ruce pas. Nastoupila jsem do letadla a celou cestu až do Edinburghu mě užíraly představy toho, jak mi na letišti řeknou, že občanka nestačí a že mě nikam nepustí a celá dovolená bude v háji.

Když jsem vystoupila z letadla a opět musela absolvovat pasovou kontrolu, s třesoucí se rukou jsem paní v kukani podala svou evropskounijní občanku a čekala, co se bude dít. Paní na ní koukla, zkusila jí načíst čtečkou, což se jí ale nepodařilo (opět mnou projel záchvěv paniky a katastrofické scénáře hroutící se dovolené) a pak to tam naťukala ručně. Zeptala se mě, jestli jsem ve Skotsku poprvé a jestli jedu na dovolenou a pak mě s naprostým klidem a úsměvem pustila dál. Katastrofa se nekonala, já jsem si oddychla a šla jsem si vyzvednout svou obalenou krosnu. A s tou folií jsem dobře udělala. Folie byla na několika místech prodřená, krosna špinavá, stan špinavý a když jsem tu folii celou sundala, karimatka mi úplně odpadla. Ta představa, že si vyzvednu krosnu a chybí karimatka a stan při příletu do Skotska, kde hodláme spát ve stanu.. asi by to se mnou na místě seklo.

Tak jsem tedy dorazila do Skotska a před sebou jsem měla x hodin čekání na přílet letadla z Mnichova. Chvíli jsem si četla průvodce a rozmýšlela, kudy tedy pojedeme, pak jsem trochu lelkovala, koupila si sendvič a zbytek času jsem už jen umírala v agonii únavy, Nakonec Lenička dorazila (taky se zpožděním) a mohly jsme vyrazit do hotelu a užít si poslední normální spaní před naším velkým skotským dobrodružstvím!

Den první - mosty, zmrzlina a fish & chips

Ubytovaly jsme se v hotelu Ibis Budget, kde jsme dostaly miniaturní pokoj s ještě miniaturnějším sprchovým koutem a ráno jsme si za 5 liber dokoupily snídani. Potom jsme si zavolaly taxíka zpátky na letiště a jely si vyzvednout naše autíčko.

Hrůzou jsme čekaly, co dostaneme, protože loni ta Corolla nebyla úplně nejlepší volba a nakonec nám přivezli naleštěného drobečka Peugeot 208. Vypadalo to, že ho akorát přivezli z myčky, všechno uvnitř čisťoučké a voňavé, až nám to bylo trochu líto, jelikož tenhle stav neměl trvat moc dlouho a my to věděly. Po vyřízení všech formalit jsme se tedy nalodily a vyrazily na cestu. Jelikož se nám při předchozích cestách velmi osvědčilo cestovat proti směru hodinových ručiček, rozhodla jsem se pro tuhle variantu i tentokrát. Lence to bylo jedno, stačilo jí říct, kam se chystáme, nastavily jsme její německou navigaci (přezdívanou führerka, kalkulonka a pak ještě všelijak možně) a šup na sever.

Vesele jsme si frčely přes Forth bridge (v průvodci psali, že tam jsou dva, ale já už z letadla viděla tři a pak se ukázalo, že ten třetí je ještě rozestavěný), když tu Lenka prohlásila, že nám asi dojde benzín a že by tedy nebylo od věci najít nějakou benzínku. Urputně jsem jí tvrdila, že určitě najdeme nějakou v North Queensferry. Když jsme tam dojely, tak jsme jí tam samozřejmě nenašly. Zato jsme tam našly moc pěkný výhled na ty mosty, takže jsme si to vyfotily a potom se klikatě přes rozkopanou silnici vrátily zpátky přes most, kde už benzínka byla. Natankovaly jsme plnou a pro velký úspěch jsme si opět zopakovaly jízdu přes most směrem na Elie, jelikož v průvodci psali, že to tam je pěkné. Letos jsem neměla Lonely Planet (abych na něj pak mohla nadávat), ale měla jsem půjčeného průvodce od National Geographic, což se ukázalo jako super věc. Prakticky všechno co psali, byla pravda, jen mi občas chyběly podrobnější mapky nebo údaje, které v Lonely Planet jsou.

Elie se ukázalo jako malá a přátelská vesnička. Zaparkovaly jsme úplně náhodou hned před Carol's shop, což byl obchůdek s hand made výrobky a výbornou zmrzlinou, kterou jsme si samozřejmě hned musely dát. Počasí tomu bylo příznivě nakloněné, takže jsme si vyhodily z kopýtka ("no co, jsme přece na dovolený ne?") a a pak se šly projít po městě směrem k pláži a krátkou procházkou k Lady's tower, což byla rozpadlá věžička na jednom z útesů. Cestou zpátky jsme to vzaly kolem majáku (ano ano, zase ty majáky), vrátily se do auta a pokračovaly dál.

Další zastávka byl Anstruther, kam jsme dojely podél pobřeží a zatímco se Lenka zaobírala řízením, já jsem se kochala pohledem z okýnka. V tamním přístavu nám průvodce velmi doporučoval Fish & Chips ve Wee Chippy. Takže když jsme si vyfotily místní maják, vydaly jsme se na ochutnávku. Daly jsme si dvě menší porce (tak se to jmenovalo) a dostaly jsme každá neskutečně obří porci, navíc vážně výbornou. Po vydatném obědě jsme se opět vydaly na cestu a tentokrát jsme zastavily až v St. Andrews.

St. Andrews jsem si zamilovala téměř hned. Mají tam spoustu hezkých obdchůdků, je to dostatečně velké město, aby si člověk nepřipadal jako na konci světa a současně tam vládne taková příjemná pohodička.. samozřejmě hrálo roli i naprosto netypické skotské počasí, protože nám od rána svítilo sluníčko. Objevily jsme tam nádherný obchod Embrace Life, kde mají spoustu takových těch designových kravinek, které prostě strašně moc chcete. Naštěstí už skoro zavírali, takže jsme se tam nezdržely moc dlouho a vydaly jsme se do nejbližšího kempu (St. Andrews holiday park) a já jsem poprvé vybalila nový stan. Oproti předchozímu modelu jsem našla několik vylepšení a hrozně jsem si celou dobu při stavění libovala, jak je to super. Když jsme si postavily náš skromný příbytek, prošly jsme se stezkou z kempu podél pláže zpátky do města a v klidu si při pomalém západu slunce prohlédly zbylou část St. Andrews a pochvalovaly jsme si, jak nám ta dovolená pěkně začala a kolik jsme za první den viděly míst.

Den druhý - rozvaliny a ochutnávka whisky

První noc ve stanu proběhla ke všeobecné radosti bez deště a další den jsme se po vydatné snídani vyřítily směrem na Dundee. Tam nás průvodce odkazoval na návštěvu lodi Discovery, kterou jsme chvíli nemohly najít kvůli obcházení staveniště. Když jsme obešly staveniště, vyloupla se na nás krásná plachetnice. Moc se nám nechtělo platit vstup, protože do lodí zase až tak velké fanynky nejsme, takže jsme si jí jen zvenku vyfotily a v Dundee jsme se už nezdržovaly.

Arbroath Abbey

Další zastávkou bylo Broughty Ferry, kde jsme navštívily tamní hrad (vstup zdarma) a opět jsme si užívaly trochu toho sluníčka a mořských vln. Po prohlídce hradu jsme vyrazily směrem na Arbroath a navštívily místní abbey. Opatství bylo super, ne sice tak pěkné jako v Salisbury, ale i tak moc fajn. Navíc tam nebylo moc lidí, takže jsme si mohly všechno v klidu a bez tlačenice prohlédnout a vyfotit. Odtamtud jsme se vydaly ke Glamis Castle, kde jsme si prošly zahrady (překvapivě se nám opět nechtělo dovnitř). Zahrady byly super, ačkoli nám sluníčko už v Arbroath Abbey trochu zalezlo. Ale i tak jsme si udělaly pěknou procházku a následně jsme se vydaly do Glenshee a do Braemaru, kde jsme našly kemp a rovnou jsme to tam zapíchly. Prošly jsme si před spaním větší část městečka a už jsme kuly pikle na zítřejší ráno. Jelikož jsme ještě od příletu nestihly koupit kartuši k vařiči, byly jsme bez kafe a to je naprosto nepředstavitelná věc. Takže jsme se těšily, jak si ráno půjdeme do místní kavárny koupit snídani a kafe. Při procházce jsme si jich pár vytipovaly a usínalo se nám jako v bavlnce s myšlenkou na ranní kávu. Realita byla bohužel poněkud jiná, jelikož když jsme ráno kolem osmé vstaly, zabalily stan a celé natěšené se vydaly pro to vytoužené kafe, zjistily jsme, že všechny místní kavárny otevírají až v 10 h a to se nám tam samozřejmě 2 h čekat nechtělo..

Braeman Castle

Místo toho jsme se zastavily u Braeman Castle, který byl samozřejmě v tuhle hodinu taky ještě zavřený, prošly jsme se kolem něj a pak jsme rovnou zamířily do Royal Lochnagar distillery, kam jsme přijely lehce před desátou a musely jsme tedy chvíli čekat. Bohužel ale bylo v celém objektu zakázáno fotit. Tahle palírna je menší a tak jsme prohlídku neměli za provozu, protože prý whisky pálí jednou týdně. Protože má ale dlouholetou tradici, jezdí sem prý spousta zaměstnanců ostatních palíren ve Skotsku a učí se tu, jak má správný proces vypadat. Díky tomu jsme se také dostaly do místnosti se sudy z různých skotských palíren (a našly jsme tam sudy z roku 1974, 1986 atd. - podle průvodce prý děsně staré :D) a měly jsme možnost si očuchat vůně obsahu jednotlivých sudů z různého typu dřeva. Po čmuchacím zážitku následovala ochutnávka. Součástí vstupenky je i voucher na 5 liber při nákupu lahve whisky v místním obchodě, což jsem já bohužel nemohla využít (jelikož jsem si vybavila, v jakém stavu mi dorazila krosna, nechtěla jsem riskovat, že přijedu domu a ten úžasný nápoj budu muset z oblečení vyprat). Jinak se ale opravdu vyplatilo koupit si tu whisky tam, později jsme totiž tu samou viděly v jiných shopech asi o 20 liber dražší.

Po příjemném zážitku v palírně jsme zamířily najít Crathes Castle, což se nám ale z nějakého důvodu nepodařilo a protože jsme příšerně prahly po kafi, ani jsme se tím příliš dlouho netrápily. Naše žíly se nám podařilo napumpovat kofeinem až v Aberdeenu, kde jsme se jen v rychlosti prošly a s radostí objevily Primark, ve kterém jsme strávily zbylý čas, jenž jsme si na místním parkovišti předplatily. Z Aberdeenu jsem chtěla zamířit do Fraserburghu, kde se nachází Museum of Scottish Lighthouses. Jenomže problém je ten, že skoro všude se zavírá v pět odpoledne a z Aberdeenu bychom to nestihly včas. Protože bylo ale ještě poměrně brzo hledat kemp, upravila jsem nám trasu a vyrazily jsme místo toho přes Keith (kde jsem objevila fish & chips "to die for" - ale zase až tak dobrý nebyly) do Inverness. Ale to, že jsme musely vynechat to muzeum, mě dost mrzí.

Den třetí - trocha historie

Do Inverness jsme se samozřejmě děsně těšily, protože Lenka je děsný fanda seriálu Outlander a tak trochu nakazila i mě (i když kam se na ní hrabu). Přijely jsme tam tak nějak v pozdějším odpoledni, chvíli jsme hledaly kemp a když jsme ho tedy konečně našly a postavily si střechu nad hlavou, rozhodly jsme se projít po okolí. Na recepci nám pán poradil, že si máme udělat procházku podél řeky přes ostrůvky. To jsme udělaly a musím uznat, že to má opravdu svoje kouzlo. Udělaly jsme kratší okruh a vrátily se zpátky do kempu s tím, že druhý den půjdeme do místního muzea a podívat se víc do centra města, což jsme taky ráno udělaly. Dokonce jsme navíc v kempu pořídily kartuši pro náš vařič a to prosím za krásných 5 liber (abychom tu samou o pár dnů později našly ve Sparu za 2,50). Ráno jsme tedy po snídani a opětovném naházení všech věcí do kufru auta navštívily místní muzeum (vstup zdarma), které má 2 patra a je věnované historii Highlands a součástí je i kavárna a galerie. Do kavárny jsme zamířily poté, co jsme prošly první patro a daly jsme si tam děsně sladký dezert (a já navíc zjistila, že mě někde venku pos*al racek a nešlo to za žádnou cenu dolu z bundy).

Z Inverness jsme zamířily na Culloden Moor, abychom se podívaly na dějiště té krátké a nešťastné bitvy. Před vstupem na bitevní pole je dobré projít si místní Visitor centre, jelikož je to opravdu hezky připravené a můžete se tam dozvědět spoustu informací o jakobitském povstání. Dokonce mají i místnost, kde můžete zažít průběh bitvy na vlastní kůži. Musím říct, že když jsem viděla, jak

anglická armáda rozprášila skotské povstalce během pár minut a zanechala cullodenské pole plné mrtvých, přeběhl mi mráz po zádech a z místnosti jsem odcházela dost přepadlá. Před vstupem na bojiště jsme si půjčily audio guidy, ale bylo možné si také počkat na komentovanou prohlídku s průvodcem (ale bylo dobře, že jsme to neudělaly, protože jsme tu skupinku pak cestou potkaly a byl to obrovský dav lidí). Prošly jsme to všemi možnými cestami a na jednotlivých stanovištích jsme si poslechly povídání o tom, co se tam stalo (přiznám se, že po třetím stanovišti už jsem nedokázala udržet pozornost a v klidu poslouchat až do konce).

Z Cullodenských polí jsme zamířily na Clava Crains, pohřebiště z doby bronzové, které se nachází uprostřed krásného háje. Po necelé půlhodince jsme se vydaly přes Tain do Portmahomack, kde nebylo nic moc kromě pěkné pláže. Cestou na sever jsme úplně příhodně našly Dornoch Firth Caravan Park, kde nám majitel poskytnul heslo ke své soukromé wifi a chlubil se s nově postavenými záchody a sprchami, které sice byly super, ale měli úplně debilní kliku a zamykání, takže se mi druhý den ráno "poštěstilo",  že mi nějaký pán vtrhnul do sprchy, ačkoli jsem se zamkla. Naštěstí jsem byla zabalená od hlavy až k patě v ručníku (jinak by to byla asi jeho smrt). Jelikož jsme měly konečně funčkní vařič, uvařily jsme se ten večer naše první instatní jídlo letošní dovolené - ochucenou rýži z pytlíku, která byla dost bez chuti, protože já nemám odhad a dala jsem tam moc vody (Lenka prohlásila cosi nemístného o mých kuchařských schopnostech).

Den čtvrtý -  nejsevernější část Skotska

Druhý den ráno jsme uvařily čaj a kafe a zamířily směrem na Wick. Cestou jsme se stavily v Dornochu, kde jsme se podívaly na místní katedrálu a pokračovaly dál do John O'Groats. Ačkoli průvodce tvrdil, že v tomhle nejsevernějším přístavu nic moc nenajdeme, my bychom s ním úplně nesouhlasily. Zdržely jsme se tam několik hodin, protože jsme si udělaly procházku podél pobřeží až k majáku na Duncansby Head a ještě dál k útesům a zpátky, abychom se posléze mohly řádně posilnit fish & chips z The Cabin - naprosto luxusní záležitost a velká porce. Odtamtud jsme pokračovaly k dalšímu majáku na Dunnet Head. Po majácích jsme se zastavily už jen 2x na pláži - v Betty Hill a Thurso. Ubytování jsme našly opět téměř náhodou zastrčené v zatáčce v Kyle of Tongue (hostel s místem pro stany se jmenoval stejně). Měly jsme k dispozici zázemí hostelu včetně wifi a vybavené kuchyně, společenské místnosti a jídelny). Strávily jsme po dlouhé době celý večer online :) a já jsem mohla naplánovat trasu na další den v pohodlné sedačce.

Pokračování naší cesty najdete tady - Skotsko 2016 - druhá část

Fotografie jsou mé vlastní - respektujte, prosím, autorská práva :)