Unspoken regrets

“I see it all perfectly; there are two possible situations — one can either do this or that. My honest opinion and my friendly advice is this: do it or do not do it — you will regret both.”
― Søren Kierkegaard

ON:

Viděli se po dlouhé době. Z očí jí zářila spokojenost a štěstí. Moc jí to slušelo. Kdysi dávno v minulosti se s ní vídával častěji. Ačkoli to nikdy neřekla, byla do něj zamilovaná a on to věděl. Teď po těch letech marně hledal důvod, proč jí nikdy nedal šanci. Možná k ní tenkrát necítil to, co ona k němu. A nebo byl prostě jen hlupák a nechtěl se vázat, čekal na „lepší úlovek“. Vlastně mu naprosto vyhovovalo, že se mu se svými city nikdy nesvěřila, alespoň nemusel řešit, jakým způsobem ji odmítnout. Měl ji rád, měl rád její přítomnost, její vůni.. Ale ne tolik, aby ji chtěl mít neustále vedle sebe. Byl vždycky tak trochu sobec a samotář. A kdykoli měl pocit, že jí omylem dal falešnou naději, stáhnul se do ústraní, aby jí nemusel ubližovat. Když ale měl dojem, že se mu vzdaluje až příliš, udělal všechno pro to, aby ji neztratil. Až zpětně si uvědomil, že to možná bylo mnohem krutější, než kdyby rovnou řekl: Nemám zájem. A taky pohodlnější, protože nemusel riskovat, že se mu k ní navždy zavřou dveře.

Seděla naproti němu a vypadala báječně. Už pár let měla fungující vztah s jeho kamarádem a zrovna mu oznamovala, že se bude vdávat. Samozřejmě jí to ze srdce přál. V hloubi duše ale začal uvažovat nad tím, že možná tenkrát udělal chybu, když ji od sebe tak odháněl. Zatímco ona na ruce nosila zásnubní prstýnek a zářila radostí, on byl ve svých osmatřiceti už několik let sám. Občasné známosti se nedaly počítat a i těch bylo čím dál méně. Vždycky si byl téměř jistý, že kdyby kývnul, zahodila by všechno a běžela k němu. Zajímalo ho, jestli by to udělala i teď. Ale co by jí mohl nabídnout? Rozmrzelého starého mládence, který většinu času věnuje práci a svým vlastním zájmům a nehodlá slevit ze svých nároků? Chvíli měl nutkání k tomhle všemu se přiznat. Říct jí, že udělal tenkrát chybu, že si to uvědomil až příliš pozdě a že toho lituje. Jenomže věděl, že by tím mohl spustit lavinu. Sám si nebyl jistý, jestli cítí opravdovou lítost nad promarněnou šancí nebo se z jeho nitra ozývá jen jeho zraněné ego, protože jeho stálice si našla jiný objekt zájmu a co víc, je s ním šťastná. Radši byl zticha a poté, co ji doprovodil domů, ji u dveří políbil na tvář a rozloučil se. Otočil se dřív, než stihla najít klíče a zajít do domu. Odcházel ve světle pouličního osvětlení domů, do svého opuštěného bytu...

ONA:

Viděli se po dlouhé době. Vypadal dobře, i když dost unaveně. Kolem očí se mu prohloubily vrásky a ve vlasech mu zářily nové šediny. I tak ale vypadal snad ještě líp, než když ho viděla naposled. V těch jeho krásných modrozelených očích se odrážel podivný smutek. Usmál se na ni, ale ten smutek tam byl pořád. Je to už pár let, co ho neviděla. Vzpomněla si na to jaro, kdy se seznámili. Byla do něj blázen prakticky během minuty. Obdivovala na něm snad všechno – byl vtipný, chytrý, a ačkoli to nebyl žádný model, svým způsobem byl naprosto okouzlující. Byla s ním tenkrát hodně v kontaktu a doufala, že by z jejich přátelství mohlo být časem něco víc. Dával jí naprosto neurčité signály a byly chvíle, kdy nekomunikoval vůbec. Hrozně ji to bolelo, netušila, jestli neudělala něco špatně. Postupem času si na ty jeho nálady zvykla. Pochopila, že on prostě čas od času přestane se světem venku mluvit, uzavře se do toho svého vlastního niterního světa a když ho to přejde, vyleze z ulity ven. Vždycky na něj čekala, protože čím nečekanější bylo jeho „zmizení“, tím intenzivnější byly jeho „návraty“. Brala ho prostě takového, jaký byl – trochu morous, samotář, ale v podstatě dobrák. Odpustila mu i to, jak si s ní hrál.

Nějakou dobu nebyli v kontaktu a ona si uvědomila, že pořád jen čekala na něco, co se nikdy nestane. Našla si fajn chlapa, shodou okolností jeho kamaráda. Věděla, že by pro ni udělal cokoli a za pár měsíců si ho bude brát. Přesto se ale nemohla zbavit podivného pocitu, jestli neudělala chybu, že se nikdy nevyjádřila ohledně svých citů. Nervózně si pohrávala s prstýnkem na prstě. Seděla naproti němu a i po těch letech cítila, že ji k němu něco táhne. Čím je zrovna on tak výjimečný, že i přes všechny ty zprávy bez odpovědi pro ni bude vždycky něčím víc než ostatní? I přes všechno to zklamání ho měla pořád ráda. Jenomže touhle cestou už jít nechtěla. Šla po ní mnohokrát a vždycky to dopadlo stejně. Už před lety si zakázala na něj myslet. Přesto, když jí při rozloučení políbil na tvář, naskočila jí husí kůže a v břiše ucítila ten starý známý pocit. Než stihla cokoli říct, otočil se a odcházel prázdnou ulicí pryč. Chvíli jí trvalo, než vůbec začala hledat klíče. Jen tam tak stála a dívala se za jeho odcházející siluetou...