Cestou na veterinu si ke mně v autobuse postupně sedly dvě cizí paní. Jejich reakce byly úplně stejné. Nakoukly do přepravky a usmály se a řekly, že je nádherná. Pak se zeptaly, jestli je to "ta britská" a já jsem jen tiše přikývla. Měly pravdu.. byla nádherná..
Byla nádherná i ve chvíli, kdy nevážila ani 2,5 kila a dokázala už jen pomalu mrskat ocáskem. Venku pršelo a já jsem jí naposledy tiskla k sobě a doufala jsem, že mi ještě na rozloučenou zavrní do ucha.. jenomže ona už na to neměla sílu. Její nemocné ledviny vypověděly službu a i když bojovala až do konce, tenhle boj se nedal vyhrát.
Pamatuju si to jako dneska, když jsem se s ní poprvé seznámila. Jela jsem se na ní podívat do depozita Devíti životů v Kralupech. Protože to byla cizí kočka, šla jsem k ní opatrně a nechtěla jsem jí polekat. Ona se ale hned ke mně začala lísat a začala hned vrnět. Vůbec se nebála a strašně se mazlila. A to jí zůstalo až do konce.
Byla to láska na první pohled. Samozřejmě jsem si s ní užila svoje (hlavně předtím, než došlo na kastraci a já denně po práci lítala po bytě s mopem a snažila se uklidit ten svinčík), ale s ní to byl teprve opravdový domov. Vždycky mě přiběhla přivítat a u toho zavrkala, otírala se mi o nohy a předla. Prostě mazel. Nejlepší parťák na válení se v peřinách..
Celý její příběh neznám, ale můžu vám říct, co měla ráda:
- čtení knížek (a ležení na nich)
- lovení plyšových myší (a zahrabávání myší do mé deky, případně nenápadné podstrčení myši pod záda v průběhu mého spánku)
- válení se v posteli ve všech možných polohách
- spaní na své oblíbené židli (jediné židli v mém bytě)
- spaní na notebooku, mobilu a vůbec veškeré dostupné elektronice
Mrzí mě, že jsme neměly víc času, ale i tak mi dělala úžasnou společnost 2,5 roku, hřála mě za chladných zimních večerů, kdy si ze mě udělala pelíšek, suplovala budík a byla to prostě skvělá parťačka. Mizuki, nádherná britka se zlatýma očima..
Žádné komentáře:
Okomentovat