"Myslím si, když je kolik hlav, tolik smyslů, tedy je i kolik srdcí, tolik druhů lásky."
- Lev Nikolajevič Tolstoj
Královna tři dcery měla,
každá jeden dar zdědila.
První byla chytrá jako liška,
v rukou nikdy nechyběla jí knížka.
Ta druhá byla krásná jako růže,
uloupila srdce kdejakého muže.
A ta třetí, nejmladší to dítě,
slova splétala jak rybář sítě.
Ta nejstarší si našla veselého muže,
který jí denně nosil růže.
Ta druhá, kráska spanilá,
švarného jinocha lapila.
Jen ta třetí ne a ne se vdát,
i když nejeden mladík měl ji rád.
Když byla v kolébce, maličký uzlíček,
dostala do vínku sudbu od sudiček.
Ta první jí vřelé srdce darovala,
aby vše živé na světě milovala.
Ta druhá, docela maličká,
přisoudila jí tváře jak jablíčka.
Když třetí z nich nad ní se sklonila,
vzedmul se vítr a obloha ztemněla.
"Vyslyš mou sudbu, milé robě,
která se zlomí až já budu v hrobě.
Srdce máš sice vřelé dosti,
ale než budou práchnivět mé kosti,
to srdce nebude mít chvilku stání!
Neustálý neklid ať tě pohání.
Jako sám vítr polapen být nemůže,
ty nevybereš si nikoho za muže."
Snad z pouhého rozmaru, či stařecké zášti,
vyřkla tato slova ta osoba v plášti.
Nelze už odčinit co bylo vyřčeno,
začalo se odmotávat života vřeteno.
V knihách starých, kde tento příběh stojí,
je psáno rozuzlení dvojí.
Buď mladý princ si k dívce najde cestu
a s myšlenkou mít ji za nevěstu,
tu starou babu sudičku
vezme řemdichem po líčku.
Tím sudba zlá se rázem zlomí
a svatební zvony brzy zvoní.
Ten druhý konec, jak dalo by se čekat,
bude vás nejspíš trochu lekat.
Ta dívka ze slov pletla věty
z nichž tvořila celé světy.
Ač ráda by v jednom z nich zůstala,
nikdy se svobody nevzdala.
Své srdce si z hrudi vyňala
a na vysokou horu se s ním vydala.
Tam shodila jej ze skály
až jen kousíčky z něj zůstaly.
V průběhu časů ty kousky rozdala
všem mužům mileným, které kdy potkala.
V každém pak kus jejího srdce bil,
dokud ten jinoch svůj život žil.
Žádné komentáře:
Okomentovat