Slovinsko 2015

Loni na podzim jsem měla to štěstí, že jsem mohla pracovně strávit 7 krásných týdnů ve Slovinsku, konkrétně v Ljubljani. Ačkoli jsem tam nebyla celých 7 týdnů v kuse, i tak jsem měla několik příležitostí navštívit některé z místních krás.

A co tedy v tom Slovinsku?
Předně bych ráda upozornila na skutečnost, že jsem o Slovinsku nikdy předtím neuvažovala jako o nějaké zajímavé destinaci na cesty. Prakticky jsem o něm moc nevěděla a z nějakého důvodu mě ani nelákalo dozvědět se víc. Osud tomu ale napomohl a když jsem se dozvěděla, že tam pracovně strávím několik týdnů, měla jsem radost (protože po takové příležitosti jsem toužila). Částečně jsem se ale taky klepala strachy, protože něco jiného je cestování, kde mám už něco za sebou, a pak pracovní cesta, kde musím tvořit hodnoty :)

Každopádně všechny moje obavy se rozplynuly ve chvíli, kdy jsem se poznala se svými kolegy. Byli na mě neskutečně milí a v podstatě i díky nim jsem měla možnost navštívit ve volném čase některá místa, o kterých bych sama ani netušila, případně by mi cesta tam hromadnou dopravou trvala o dost déle.

Do Slovinska jsem letěla s Adria Airlines přímým letem Praha - Ljubljana. Let trvá příjemnou hodinku a celkem rychle to uteče. Při první návštěvě jsem byla dost překvapená, protože letadlo je poměrně malé - jen 2 řady sedadel na každé straně a prostor je dost stísněný.

Letiště Jožeta Pučnika je v porovnání s Prahou maličké, ale velmi příjemné. Rozhodně tam není kde zabloudit a na první pohled mi bylo velmi sympatické. Obzvlášť ten krásný výhled na hory. V hale na mě čekal můj "osobní" řidič s cedulkou, na které bylo napsané mé příjmení. Připadala jsem si až nepatřičně, jak z nějakého filmu :) Naložil mi kufr a vydali jsme se do centra. Centrum je od letiště vzdálené při normální dopravě tak 20 minut, ve špičce to trvá trochu déle. Ačkoli jsem na letiště jela 3x ve špičce, nikdy mi cesta netrvala déle jak 35 minut. 

První týden

Moje první návštěva na konci září trvala pouze 5 dní a vzhledem k tomu, že jsem ubytování řešila na poslední chvíli a všude bylo obsazeno, bydlela jsem těch 5 dní v hotelu Park. Hotel Park má jednu jedinou výhodu a to je ta, že je téměř v centru a má velmi milý personál na recepci. Jinak bohužel o tomto hotelu nemůžu říct moc kladného. Ačkoli webové stránky vypadají velmi pěkně, realita je poněkud jiná. Jelikož trávím dovolenou většinou ve stanu za nepříznivých podmínek, tak vydržím ledacos. Ale 100 EUR na noc za pokoj, který "voní" jako kadeřnictví z 80.let, od sousedů je slyšet i spadnout špendlík a z chodby neustále burácí kolečka kufrů ostatních hostů, se mi zdá poněkud příliš. Dost mi to připomnělo ten extra "příjemný" pokoj v Best Western v Irsku, kde jsme byly loni nucené s Lenkou přenocovat poté, co jsme kvůli kamínku v brzdě u auta prošvihli otevírací dobu kempu. Jedinou nadějí byla snídaně, která by mohla celkový dojem poněkud vylepšit, což se ale bohužel také nestalo. Ty 4 noci bohatě stačily.

Během první návštěvy jsem se teprve seznamovala s městem i s kolegy, takže jsem toho v podstatě moc neviděla. Navíc už se brzy stmívalo a já se z kanceláře nedostala dřív než v půl 6. Přesto mě ale kolegyně poslední večer vzaly do centra do Cafe Romeo a to neměly dělat. Dala jsem si tam palačinku a v tu chvíli bylo jasné, že moje srdce navždy patří tomuto podniku (od té doby jsem tam byla pak ještě 3x). Kolegyně mě také trochu provedly centrem města a následně jsme zakotvily v příjemné kavárně u břehu Ljubljanice. I v podzimním počasí mají spoustu venkovního posezení a to hlavně z toho důvodu, že ve všech hospodách, barech a kavárnách je zákaz kouření. Na křesílkách a židlích mají připravené deky a i v prosinci ještě spousta lidí posedávala venku.

Za těch prvních pět dní jsem ze Slovinska toho sice moc neviděla, ale odjížděla jsem se pocitem, že se hrozně těším na nadcházející týdny, kdy budu ve Slovinsku trávit víc času.

Dobrodružství pokračuje

Moje druhá návštěva se odehrála na přelomu října a listopadu a trvala 2,5 týdne. Díky předchozí návštěvě už jsem se tam cítila trochu lépe a navíc jsem bydlela v úžasném hotelu Plaza v krásném 12. patře, s funkční free WiFi, luxusními snídaněmi, velkou a pohodlnou postelí, krásnou koupelnou a fitness, do kterého je také vstup zdarma. Benefitem tohoto hotelu je i to, že pokud jste hosté, máte vstup zdarma i do Atlantis waterpark, který se nachází nedaleko (asi tak 5-10 minut chůze). Tuto možnost jsem ale nevyužila, protože já na vodu moc nejsem :) Nevýhoda tohoto hotelu je jediná - je mimo centrum. Do centra můžete jet taxíkem, MHD nebo jít pěšky (tuto variantu jsem volila já a cesta trvá 45 minut až hodinu, podle rychlosti chůze). Jinak je hotel na dlouhodobější pobyt super a můžu říct, že na ten servis bych si zvykla hned :) Co se týká snídaně, tak mají opravdu velký výběr všeho možného a čas od času se tam objeví i nějaké překvapení (většinou v podobně smoothie, které nenabízeli denně, případně nějaké menší dezerty). 

Jelikož jsem přes týden chodila do práce a cesta do centra trvala pěšky dost dlouho, většinou jsem večery trávila na hotelu. Celá lokalita se jmenuje BTC City a je to v podstatě velký komplex nákupních center a kanceláří. Párkrát jsem samozřejmě podlehla nákupní horečce (a pak jsem měla trochu problémy zavřít kufr). Vetšinou tam najdete dost podobné obchody jako v ČR - Orsay, Promod, Terranova, Geox.. a samozřejmě také ty dražší, kam ale nechodím a tak je moc neznám :). Mají tam i nějaké místní a pro mě naprosto neznámé obchody. Celý komplex je opravdu obrovský, v neděli (a možná i v sobotu) je otevřená ale jen část, tak pokud budete plánovat nákupy, tak s tím počítejte.

Měla jsem velké štěstí nejen na kolegy, ale také na počasí, které bylo vlastně celou dobu velmi příjemné. Za celý pobyt mi tam pršelo jen jednou a jeden víkend sněžilo a byla mlha, jinak jsem měla prakticky pořád teplo (v rámci možností) a slunečno. Asi bude stačit, když řeknu, že i v prosinci jsem tam vystačila hravě s větrovkou a do práce jsem se odvážila nosit baleríny. Díky tomu všechny moje výlety opravdu stály za to.

První víkend se mi nechtělo jezdit nikam daleko, takže jsem se v sobotu dopoledne vypravila za krásného slunečného počasí do centra a prošla si historickou část i místní hrad. Shodou okolností byl poblíž náměstí festival čokolády, takže všude bylo plno lidí, spousta stánků a čokoláda příjemně voněla po celém okolí. Ačkoli čokoládu miluju, odolala jsem (nebo mě možná odradily ty fronty u jednotlivých stánků) a nic jsem si nedala. Navíc jsem si brousila zuby na palačinku u Romea, takže jsem si ani nechtěla dávat ještě něco dalšího sladkého.

Babushka Boutique

Prošla jsem se městem a po nenáročném stoupání jsem navštívila Ljubljanský hrad. Původně to byla středověká pevnost postavená cca v 11. století. V současné době je část volně přístupná, do věže se ale dostanete pouze za poplatek. Za celý den strávený ve městě jsem nafotila spoustu koček (viz můj předchozí foto článek) a završila to venkovním posezením v Cafe Romeo, kde jsem si dala palačinku s mangovou omáčkou a kafe. Také jsem objevila naprosto úžasný designový obchůdek Babushka Boutique, do kterého jsem se naprosto zamilovala a byla jsem tam potom ještě asi 3x. Už zvenku vypadal velmi příjemně, ale když jsem vstoupila dovnitř, byla jsem naprosto okouzlená - spousta drobností, které jsou roztomilé, nápadité, užitečné a vhodné jako dárek.

Druhý víkend jsem se domluvila s kolegyní, že pojedeme na výlet. Původně mě chtěla vzít autem do Bledu k jezeru a na druhý den mi doporučila, abych navštívila Piran. Jenže když jsme zkoumaly dopravu, bylo jednodušší jet autobusem do Bledu (cesta trvá cca hodinu). V Piranu bych byla hromadnou dopravou asi za 3 h, autem to trvá maximálně 1,5 h. Proto jsme se rozhodly, že to otočíme a  v sobotu se vydám sama autobusem do Bledu (nebo někam jinam) a v neděli společně vyrazíme k moři.

Jezero Bled

Rozhodla jsem se u snídaně z minuty na minutu, když jsem do sebe cpala palačinku s javorovým sirupem a koukala jsem se z okna, jak tam krásně svítí sluníčko. Zjistila jsem, že autobus do Bledu mi jede asi za hodinu a čtvrt, přičemž jsem musela připočítat čas na přípravu a 45 minut chůze. Takže jsem rychle dosnídala, zabalila si banán a jablko od snídaně a vyrazila na autobusové nádraží. Lístky na autobus si můžete koupit přímo u řidiče nebo v okýnku na nádraží, kde ale máte příplatek (takže stejný princip jako u nás s místenkou), což jsem zjistila samozřejmě až poté, co jsem si ten lístek koupila s tím příplatkem. Jedna jízdenka/místenka do Bledu stála něco přes 7 EUR. Nádraží je malé a není tam kde bloudit. Cesta mi rychle utekla, protože po cestě byl moc krásný výhled na hory.

Když jsem vystoupila z autobusu, dýchl na mě svěží podzimní vzduch. Bylo ale opravdu teplo, takže po chvíli chůze jsem sundala bundu a chodila jsem tam jen v tričku s dlouhým rukávem. Bledské jezero se dá celé krásně kolem dokola obejít a procházka zabere cca 2 - 3h, pokud si ještě cestou někde sednete a dáte si svačinu. Je tam spousta pěkných zákoutí, laviček a míst, kde se můžete trochu zdržet. Uprostřed jezera se nachází ostrůvek s kostelíkem Panny Marie, kam je možné dopravit se loďkou. Kdo čte moje příspěvky pravidelně, tak je mu jasné, že tuto nabídku jsem s díky odmítla :) Místo toho jsem věnovala veškerý čas procházce podél vody, protože ačkoli nemám ráda ve vodě být, případně se po ní transportovat, hrozně ráda se na ní dívám ze břehu. Takže jsem se takhle dívala ze všech možných úhlů několik hodin, až jsem pomalu došla k cestě na Bledský hrad. Trochu jsem se u výšlapu zapotila, nicméně to trvalo jen chvilku. Nahoře byly zrovna nějaké slavnosti. Byla tam dlouhá fronta a nechtělo se mi platit vstup, takže jsem si nahoře jen chvíli poseděla a vydala se zpátky. Hrozně jsem se těšila na kafe a původně jsem si ho chtěla dát někde tam, ale už jsem byla za tu dobu docela uchozená a současně jsem zjistila, že mi za chvíli jede autobus, takže jsem se vydala na autobusovou zastávku s myšlenkou, že až přijedu zpátky, využiju toho, že jsem v centru a skočím si na palačinku a kafe k Romeovi. V autobuse jsem si ale psala s kamarádem, který mi oznámil, že se hraje finální zápas rugby, takže jsem vzdala svůj plán s palačinkou a kávou a hnala se na hotel v naději, že to stihnu od začátku. A já bych to i stihla.. kdyby ten zápas na jediném z asi 10 sportovních kanálů dávali :( Byla jsem pěkně zklamaná, protože jeden z předchozích zápasů jsem tam na na jednom kanálu našla, ale finální zápas nedávali - místo toho byl všude fotbal. Nakonec jsem ale byla stejně ráda, že jsem palačinku vynechala, protože celodenní chození kolem jezera a následná cesta z centra města do hotelu mě dostatečně utahala.

Piran

Druhý den mě kolegyně Urša vyzvedla před hotelem autem a vyrazily jsme k moři. Opět nám počasí přálo - bylo krásných 18 stupňů a svítilo sluníčko.

Zaparkovaly jsme v Portoroži a pěšky jsme se prošly podél pobřeží až do Piranu. Moc jsme nespěchaly, ale hrubým odhadem nám cesta trvala cca půl hodinky. Když jsme dorazily do Piranu, dýchla na mě italská atmosféra. V Itálii jsem byla pouze 2x, ale italský vliv je v Piranu opravdu znát. Když jsme došly až na prostorné náměstí, na kterém se nachází socha italského houslisty Guiseppe Tartiniho, rozhodly jsme se dát si tam někde kávu. Jelikož Urša do Piranu často jezdí, vzala mě na kafe do hotelu Tartini. Říkala jsem si, proč jdeme zrovna tam, což jsem brzy pochopila. Hotel Tartini má totiž na střeše krásnou terasu s výhledem na celé město a na moře. Samotnou by mě nenapadlo tam jít, i kdybych o terase věděla, protože bych si myslela, že je to pouze pro hosty. Urša je ale akční a navíc domácí, takže jsme zapluly k recepci a po chvíli domácí konverzace ve slovinštině jsme vyrazily do hotelové kavárničky. Urša mi při čekání na kávu vysvětlila, že terasa na střeše už je pro veřejnost zavřená, protože už bylo po sezóně, ale že nám to domluvila a tak tam můžeme i tak jít a navíc jí ještě ke všemu budeme mít samy pro sebe. S kávou v ruce jsme vyjely výtahem do nejvyššího patra (tuším, že to bylo 4.) a pak jsme se ještě vydaly kousek po schodech, až jsme dorazily na malou zahrádku přímo na střeše hotelu. Nikde nebyla ani noha. Ze střechy ještě vedou schody na vyvýšenou terasu pod pergolou. Odtamtud je nádherný výhled na všechny strany. Židle a stolky už měly složené dohromady na jednom místě, takže jsme se obsloužily jedním stolkem a dvěma židlemi a hodlaly si užít kávu. Jedinou nevýhodou bylo, že tam opravdu děsně foukalo a v jednu chvíli tolik, že jsme se bály, aby se nám poměrně těžký hrnek s kávou nepřevrátil. Takže jsme tam opravdu moc dlouho neposeděly. Udělala jsem pár fotek, pokochala se výhledem, dopily jsme kafe, vrátily židle a stolek na místo a způsobně jsme odnesly hrnky zase zpátky dolů do kavárny.

Když jsme vyšly zpět na náměstí, vydaly jsme se směrem ke katedrále sv. Jiří, která se tyčí na kopečku nad městem. Cestu jsme si našly mezi úzkými uličkami, kde voněly smažené ryby všeho druhu. Od katedrály byl také krásný výhled, na nebi ani mráček, žádné návaly turistů, prostě pohodička.

Když jsme se dostaly zase zpátky do města, zašly jsme na oběd do místní hospůdky. Daly jsme si smažené kalamáry a musím říct, že to bylo výborné. Měla jsem pak příležitost kalamáry jíst ještě v Ljubljani, ale ani zdaleka nebyly tak dobré jako v Piranu. Když jsme se tak parádně najedly, vydaly jsme se pomalu zase zpátky k autu opět podél moře. Já ty vyhlídky na moře prostě miluju. Slunce už pomalu zapadalo a všechno dostalo takový pěkný zlatavý nádech.. Když jsme došly k autu, už bylo slunce téměř ponořené do moře. Na listopad to ale i tak byl báječně teplý den. Cesta zpátky "domů" už probíhala za tmy a do hotelu jsem dorazila sice utahaná, ale plná dojmů.

Když jsem se do Slovinska vrátila potřetí, byl to můj nejdelší pobyt - 3 týdny v kuse a bylo to na přelomu listopadu a prosince. Počasí bylo téměř celou dobu opět nádherné, kromě prvního víkendu, kdy nejdřív pršelo a následně začalo sněžit. Ten víkend jsem tedy strávila v posteli, kde mi společnost dělala halda filmů.  V neděli se ale trochu oteplilo a sníh začal mizet a během týdne se udělalo opět krásně. Pracovní nasazení bylo o to větší, že to byla moje poslední návštěva, takže jsem v kanceláři seděla déle a v kombinaci s tím, že se stmívalo dříve, jsem se do hotelu vracela až za tmy.

Další sobotu jsem strávila opět v centru a rozhodla jsem se ulovit co nejvíc koček, protože při první procházce centrem jsem si všimla, že jich je po městě opravdu hodně a ne všechny jsem stihla předtím vyfotit. Taky jsem navštívila Přírodovědné muzeum, které je v budově Národního muzea a zabírá necelé jedno patro. Muzeum je hodne interaktivní hlavně pro děti, takže pokud máte s sebou ratolesti, určitě vám tam neusnou nudou. Mají tam spoustu exponátů a celkově mi zabralo asi hodinu a půl, než jsem si to tam celé prošla. Když už jsem byla v centru, samozřejmě jsem opět využila příležitost a dala si palačinku u Romea (já vím, já vím, vypěstovala jsem si závislost) a zastavila se v Babushka Boutique.

Krápníky

Protože jsem měla opravdu super kolegy, dostala jsem nabídku na nedělní výlet do krasových jeskyní Postojnska jama. Tyto krasové jeskyně se nachází na trase do Piranu. Autobusem by mi cesta opět zabrala spoustu času, kolegyně mě ale vzala autem a udělaly jsme si super výlet. Jízda autem trvala přibližně půl hodinky, zaparkovaly jsme, koupily jsme si lístky a šly jsme na jídlo. Katja tam už byla několikrát, takže už v autě mi říkala, že mě vezme na jídlo k letišti. A když říkala k letišti, myslela tím pole a jeden malý hangár pro pár vyhlídkových letadel. Restaurace byla celá zařízená v duchu letiště, velká vrtule visela na stěně, všude byly fotky letadel, staré značky atd. Atmosféra byla moc příjemná, restaurace byla brázdná a zeleninové lasagně byly naprosto báječné. Časově nám to vyšlo přesně akorát, takže jsme na prohlídku nemusely nijak spěchat a ani jsme nikde zbytečně nečekaly.

Původně to vypadalo, že tam moc lidí v tuhle dobu nebude. Jak se ale blížil čas prohlídky, začalo se tam objevovat víc a víc lidí a nakonec si nás průvodci rozdělili asi do pěti velkých skupin (podle jazyků) a odvedli si nás k vláčku. Naše anglická skupinka měla super průvodce, který vypadal tak, že jsem občas nevěděla, jestli obdivuju jeskyně nebo jeho :)

Vláčkem jsme jeli asi 10 minut do hlubin osvětlených jeskyní a mohli jsme se po cestě kochat výhledem a to tedy stálo za to. Přiznám se, že jsem v jeskyni moc nefotila protože skupinka se pohybovala docela rychle, navíc nás tam bylo hodně, pořád někde někdo překážel, já nechtěla ztratit Katju a tak jsem si to radši užívala bez focení. Opravdu to stojí za to, pokud budete ve Slovinsku, věnujte jeden půlden výletu do těchto jeskyní. Cena sice není nejlevnější, ale vyplatí se to. Je tam velmi zvláštní atmosféra a i přes tu velkou skupinu lidí, kteří se kolem mě tlačili, jsem měla pocit, jako bych pronikala do útrob nějakého obřího živoucího tvora. Pokud pojedete v létě, doporučuju trochu se obléct. V jeskyních je celoročně standardně 16°, což v našem případě znamenalo, že vevnitř bylo tepleji než venku :)

Když prohlídka skončila, vrátily jsme se s Katjou zase do té restaurace u letiště, abychom si daly tiramisu a kafe. Oproti předchozí návštěvě bylo úplně plno a musely jsme chvíli čekat na volný stůl. Tiramisu ale bylo naprosto božské (a obrovské, daly jsme si ho napůl). Domů jsme se opět dostaly až za tmy a navíc byla na cestě nějaká bouračka, takže jsme se zdržely asi o půl hodiny.

Ačkoli jsem ještě před rokem o Slovinsku nevěděla téměř nic, zamilovala jsem si to tam. Jsem opravdu ráda, že to tak pěkně vyšlo a měla jsem možnost tam nějakou dobu pracovat. Všichni, koho jsem tam poznala, byli moc milí, Slovinsko je nádherné a doufám, že se tam minimálně ještě jednou podívám, i když už to asi nebude pracovně :)

Fotografie jsou mé vlastní - respektujte, prosím, autorská práva :)